Zatímco byl angolský prezident José Eduardo dos Santos na ostře sledované návštěvě v Číně, odeslalo mu 37 poslanců Evropského parlamentu ze čtrnácti zemí otevřený dopis, ve kterém kritizuje stav lidských práv v jeho zemi. Odsouzení novináře Rafaela Marquese, jenž se stal obětí politického procesu kvůli publikaci knihy Krvavé diamanty o brutálních praktikách armádních špiček v surovinovém byznysu, se díky podpoře řady osobností a dokonce klenotnické společnosti Tiffany věnovala relativně vysoká pozornost světového tisku. Neměla by však zapadnout další část dopisu pojednávající o údajném nábožensky motivovaném masakru z letošního roku.

↗

Adventistický křest na stadionu v Luandě. Foto archiv Sidadventist.org

Masakr měl být spáchán 16. dubna, když policie zadržela vůdce sekty Světlo světa Josého Kalupeteka, jehož hnutí se v letošním roce závratně rozrostlo a podle odhadů agentury ANGOP má mít dnes skoro čtyři tisíce příznivců. Při pokusu o Kalupetekovo uvěznění mělo dojít mezi jeho následovníky a policisty k ozbrojenému střetu, jehož průběh se diametrálně liší v oficiální a neoficiální verzi.

Zatímco oficiální místa přiznávají 22 mrtvých (13 civilistů a 9 policistů), opozice mluví nejméně o tisícovce zavražděných. Celou záležitostí se zabýval mimo jiné i zmiňovaný odsouzený novinář Rafael Marques, šéfredaktor nezávislého serveru Maka Angola, který po rozhovorech se zasahujícími policejními důstojníky a dalšími očitými svědky došel k závěru, že zemřít muselo alespoň dvě stě Kalupetekových následovníků. Zbývající tisíce příznivců se podle všeho podařilo vyhnat z improvizovaných táborů v lese, kde měli očekávat konec světa, i když jejich pronásledování pokračuje; prezident dos Santos je označil za nebezpečí pro stabilitu státu a celou společnost.

Ať už byl skutečný rozsah zásahu jakýkoli — což se vzhledem k mediálnímu embargu a odmítnutí oficiálního vyšetřování zřejmě nikdy nedozvíme — samotná existence sekty Světlo světa i její násilné rozehnání dobře ilustrují dva klíčové aspekty náboženského života v současné Angole, oba mimořádně zajímavé.

Mohutná expanze

Prvním ze stěžejních aspektů dnešního angolského náboženského života je jeho neuvěřitelná a stále se stupňující dynamika. Samotná sekta Světlo světa vznikla zřejmě teprve v loňském roce odtržením od místních Adventistů sedmého dne, ale během krátké doby se dokázala rozšířit do nejméně pěti provincií ve středu země. Je přitom pouze jednou ze zhruba třinácti set církví, sekt a náboženských organizací působících na angolském území. Především v Luandě, ale také v dalších provinciích, vyrůstají stovky chrámů a kostelů, z nichž drtivá většina nepatří k tradiční katolické církvi, dědici portugalského kolonialismu, ale k dravým protestantským církvím.

Vliv katolické církve i počet jejích vyznavačů podobně jako v Latinské Americe dramaticky klesá (zhruba na 55 procent), podobnost s Latinskou Amerikou nutně evokuje také rostoucí popularita původem brazilských evangelikálních církví, především nechvalně známé Univerzální církve království božího samozvaného biskupa a mediálního magnáta Edira Maceda. K jeho církvi se hlásí na půl milionu Angolanů, má 230 chrámů, staví vlastní univerzitu a mezi vyznavači má řadu významných politiků z vládního Lidového hnutí za osvobození Angoly (MPLA) včetně samotného guvernéra provincie Luanda.

Stejně jako v Brazílii je i v Angole Univerzální církev kromě jiného mocným mediálním hráčem. Vlastní nejsledovanější kanál TV Record, rádia anebo deník Folha Universal. Rovněž brazilská Světová církev moci boží má přes sto chrámů a asi 70 tisíc věřících, přestože není oficiálně zaregistrovaná a musí bojovat s nepřízní úřadů.

Úspěšné jsou také domácí evangelikální církve, prosperují ale i církve a hnutí na samém okraji křesťanského spektra, ať už se jedná o jehovisty, mormony nebo právě milenaristické sekty typu Světla světa, které očekávají apokalypsu již v roce 2015.

Snahy o profit

Druhým a do značné míry protikladným aspektem náboženského života v Angole, který je možné demonstrovat na příběhu Kalupetekova hnutí, je stupňující se snaha vládní strany a politické elity tento náboženský vzestup kontrolovat a pokud možno z něj profitovat. V opačném případě se stát nebojí sáhnout k represi.

Církve v Angole musí fungovat v rámci systému oficiální registrace, který je nastavený mimořádně přísně; mezi požadavky je například nejméně sto tisíc věřících a přítomnost ve dvanácti z osmnácti provincií. Ze zmíněných asi třinácti set církví a náboženských společenství bylo oficiálně registrováno pouhých 83.