Nikoho, kdo sleduje dění v Angole, nemohla překvapit nová zpráva Human Rights Watch (HRW) o stavu lidských práv. Největší portugalsky mluvící země v Africe totiž nadále patří mezi nejrepresivnější v regionu. A vzkaz vlády vlastním občanům je jednoduchý: Mlčte. Nebo se dostanete do problémů.

V Angole vládne už více než tři desetiletí ten samý prezident. José Eduardo dos Santos je momentálně druhý nejdéle sloužící africký diktátor, bývalý marxistický revolucionář a nyní přesvědčený kapitalista. Ale rozhodně ne demokrat. Pod jeho vedením prošla země krvavou občanskou válkou, při které zemřelo na jeden a půl milionu lidí, a také rapidním ekonomickým růstem. Angola dnes patří mezi hlavní centra těžby diamantů a má takové zásoby ropy a zemního plynu, že se v příštích letech zřejmě stane největším producentem těchto surovin v Africe.

Nic z toho nevedlo k zásadním změnám. Volby, ve kterých byl dos Santos naposledy zvolen, se těžko dají označit za svobodné, problematické byly i změny ústavy, podle kterých se prezidentem automaticky stává držitel většiny v parlamentu. Opoziční strany nemají přístup do médií. Ostatně samotná média jsou pod brutálním tlakem; každý rok je několik novinářů umístěno do vazby, kde někdy čekají na obvinění nebo propuštění až několik let bez soudu. Vláda také přijala zákon o pomluvě jako bič na neposlušné novináře. Hrozba represí, autocenzura i přísný dohled státního aparátu nad tím, co média publikují, vede k dominanci prezidenta a jeho strany. Vzhledem k tomu, že přístup k internetu mají asi tři procenta Angolanů, většina obyvatel se nemůže spolehnout na portugalsky psaná média z jiných zemí nebo na nezávislé novináře a bloggery.

Angola porušuje lidská práva i řadě dalších oblastí. HRW uvádí příklady stovek ilegálních imigrantů, nejčastěji z válkou zmítané Demokratické republiky Kongo, kteří jsou při deportaci vystaveni mučení či sexuálnímu násilí; mučení a bití je ostatně běžnou součástí vězeňských praktik. Na problémy s terorem vůči imigrantům upozorňuje zemi každoročně nejen HRW, ale řada mezinárodních organizací. V loňském roce o tomto tématu během své návštěvy například otevřeně hovořila komisařka OSN pro lidská práva Navi Pillayová.

Jestliže jsou problémy všeobecně známé, jak je tedy možné, že situace se nezlepšuje nebo dokonce zhoršuje, jak naznačuje Human Rights Watch? Odpověď byla již skryta v úvodu textu: Jde zde o angolské nerostné bohatství, které láká investory z celého světa. Představitelé některých států sice občas přijdou s kritikou, ale obvykle regionální velmoc nedráždí. Když si Portugalsko v loňském roce dovolilo komentovat nevalný stav demokracie v Angole a přímo olbřímí míru korupce, ze státem ovládaných médií okamžitě přišly výzvy k tvrdé odpovědi. Portugalsko bylo v zápětí obviněno z neokoloniálních ambicí a už tak nenáviděná početná portugalská komunita se začala bát útoků. Prezident dos Santos pak oznámil ukončení strategického partnerství s bývalým kolonizátorem a připomněl hříchy, jakých se Portugalci dopouštěli. Portugalské ministerstvo zahraničí strávilo měsíce snahou snížit napětí, na scénu musel vstoupit sám prezident Cavaco Silva.

Další velcí investoři v Angole mlčí už tradičně; Brazílie kvůli stále velmi regionálnímu zaměření své zahraniční politiky, Čína jednoduše proto, že lidská práva porušuje sama. A tak bude růst spojený s diamanty a ropou starému diktátorovi a jeho rodinnému klanu nadále umožňovat uplácet mezinárodní partnery, umlčovat opozici a neomezeně vládnout. Bez ohledu na jakoukoli lidskoprávní organizaci, ale zato za doprovodu světových celebrit, jako je Mariah Carey, která za milion dolarů „zpívala pro Angolu“v prosinci.