Idealismus není pouze liberální
Matouš HruškaMatouš Hruška se ohrazuje proti ztotožňování idealistů v sociální demokracii s kulturní levicí, jejíž témata nejčastěji formuluje právě Jiří Dienstbier. Idealistou může být i konzervativec, který nesouhlasí s kvótami.
Lukáš Jelínek ve svém komentáři ke sjezdu ČSSD mluví o nelehké situaci idealistů v ČSSD. Kulturní levice je podle něj přítomna jinde než v hlasovacích procesech a na sjezdu ČSSD se více projevovala v pozadí než v hlasovacích dohodách. S tím lze souhlasit. Co je však nepřesné, je ztotožňování idealistů v ČSSD (s malým i velkým I na začátku) právě s onou kulturní levicí, jejíž témata nejčastěji formuluje právě Jiří Dienstbier.
Toto spojení pokulhává jak deskriptivně, tak i normativně. Vytváří totiž iluzi, že hlavním konfliktem ve straně je dominance konzervativního proudu nad liberálním. Toto štěpení ale zakrývá podstatnější problém a tím je střet pragmatiků s těmi, kdo věří v jakýkoliv obsah politiky.
Normativně řečeno by ona liberální a kulturní levice měla hledat své spojení právě s onou konzervativní složkou. Společně by pak měly vystupovat zejména proti těm, kterým je samotný obsah v podstatě lhostejný a pro které je stranický život otázkou techniky moci a cesty na vrchol.
Ovšem ani v deskriptivní rovině není tento argument přesný. I skupiny, které jsou zde označovány za kulturní levici, se často nesnaží primárně profilovat tímto způsobem, byť jsou tak například vnímány. Mohu-li mluvit za řadu členů spolku Idealisté.cz z.s., byť ne za všechny, pak klíčové chápání politiky je pro řadu z nás stále klasické marxistické štěpení, od kterého se odvozuje řada dalších štěpení ve společnosti, jako je například feminizace chudoby.
Stejně tak bylo na sjezdu zřejmé porozumění těchto skupin například s Jaroslavem Foldynou, který ve svém projevu jasně řekl, že to, co musí ČSSD dělat, je věnovat se klasickým sociálně-ekonomickým tématům, prekarizaci práce, pracovním agenturám či boji proti exekutorům.
Neztotožňujme tak idealisty v ČSSD s „kulturní levicí“ se sociálním liberalismem, třetí cestou či postmateriálními zájmy. Idealistou může být každý, konzervativec nesouhlasící s kvótami a mající pocit, že se dostatečně nevěnujeme zvyšování minimální mzdy i sociální liberál, který čte levici jako emancipační, ekologický a feministický projekt. Společným nepřítelem nám musejí být pragmatici a technici moci, kteří nadevše odmítají demokratizaci strany a větší vliv řadových členů.