Každý si jistě dosud vzpomíná na tažení poslankyně Řápkové proti „nepřizpůsobivým“, bezdomovcům a jiným „živlům“, které jí mělo přidat na popularitě rázné „řešitelky“ sociálních problémů a veřejných nepořádků. Jedním z prostředků, jak zavést Ordnung, byla i sankce zákazu pobytu nově zakotvená do přestupkového zákona. Vzhledem k tomu, že má být zachována i ve zcela novém „zákonu o přestupcích a řízení o nich“, bylo by vhodné se seznámit s tím, jak se osvědčila.

Proces přijímání nové sankce jsem pečlivě sledoval, své výhrady k návrhu, jakož i přehled legislativního procesu, jsem shrnul na prestupky.blogspot.cz, proti nové sankci jsem vystoupil i v tisku. Když už byla novelizace nakonec přijata, přemýšlel jsem alespoň, pak by měl být nový institut v praxi aplikován (má-li být vůbec využíván), viz prestupky.blogspot.cz. Na nějakou dobu jsem potom život nové sankce příliš nesledoval, než mě oslovila kolegyně, resp. sociální pracovnice, které se zejména na Praze 1 začali „ztrácet“ klienti (bezdomovci, drogově závislí).

Osoby, jimž pomáhala přežít ze dne na den a poskytovala jim sociální služby, se jí začaly jaksi vytrácet, případně „migrovaly“ na Prahu 2, 3, 5. Začala pátrat po důvodech — příčinou měla být politika radnice první městské části, která začala ukládat sankci zákazu pobytu tak, aby „centrum“ vyčistila od žebráků a jiných „podivných postav“.

Od Úřadu městské části Praha 1 jsme poté získali na základě informačního zákona (byť po delších peripetiích) celková čísla o uložené sankci a také třicet posledních rozhodnutí o uložení sankce. Od ledna 2013 do podzimu 2014 měla být sankce uložena cca sedmdesáti osobám.

Ještě zajímavější než souhrnné počty však bylo zjištění, za co byl zákaz pobytu ukládán — ve čtrnácti z patnácti případů to bylo za porušení městské vyhlášky o žebrání. Tedy za porušení podzákonného předpisu, resp. za bagatelní jednání, které řada jiných měst ani neřeší. Kdy spolu s pokutou (a náklady řízení, byť nezřídka sníženými) byla uložena sankce nejzávažněji zasahující do práv „delikventa“, tedy zákaz pobytu. Ač má být užívána jen u skutečně zásadního narušování veřejného pořádku v místě, kterému nelze čelit jinak.

Jinými slovy — dvakrát vás postihnou za žebrání s kelímkem, a podruhé už dostanete nejen pokutu a náklady řízení, které nemáte z čeho platit (proto žebráte), ale i zákaz vstupu na Prahu 1 (podotýkám pak, že dle mých informací se „žebrácké gangy“ podařilo v centru podstatně eliminovat, dotyční tedy zřejmě žebrají skutečně jen „na sebe“).

A teď se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu: Víte, kde začíná a kde končí Praha 1? A kam se půjdete osprchovat, na polívku či ke kurátorovi, než tam, kde jste zvyklí nebo kam musíte či kde jsou vaši přátelé? Ono mizení totiž nemá za následek jen přestupková sankce, ale i následný trestní postih — většina těch, kdo sankci porušila, byla následně i trestně odstíhána za maření výkonu sankce, a nezřídka skončila i ve vězení, „natvrdo“.

Dle informací poskytnutých Obvodním soudem pro Prahu 1 bylo k lednu 2015 odstíháno od počátku účinnosti sankce za maření jejího výkonu cca sto šedesát osob. Na první pohled je zde tedy nepoměr v porovnání s údaji poskytnutými Úřadem MČ Praha 1, kdy buď Praha 1 podhodnocuje, nebo soud špatně počítá. I tak však lze z daných údajů s vysokou pravděpodobností dovodit, že kdo na začátku žebrá, nakonec skončí v kriminálu. Jinými slovy — na začátku je porušení vyhlášky, a na konci několik měsíců „v chládku“. Je otázkou, zda je to skutečně to, co jsme si přáli. Minimálně z hlediska ekonomického, když ne sociálního.

Něco stojí správní řízení, jehož výsledkem je navíc pokuta a náklady. Kde nic není, ani čert nebere, navíc od někoho, kdo má pobyt na ohlašovně nebo žije ze dne na den mimo rodnou obec a vyřizování úřední korespondence je to poslední, co řeší. Takže taková pokuta 500 + 1000 korun nákladů časem vystoupá v exekuci na 7000 — 12 000 korun. Poté jste odstíhán za „mařenu“ a dostanete např. čtyři měsíce nepodmíněně.

Ve vězení podstoupíte nákladnou vstupní prohlídku a výstupní prohlídku, sociální práce nulová, a na ulici jste zpět vypuštěn se záznamem v rejstříku, s dluhy za trestní řízení a výkon trestu, a ze státní pokladny při nákladech cca tisíc korun na vězně a den odteče za ony čtyři měsíce cca 120 000 korun.

Tzn., abychom se na několik měsíců zbavili jednoho „živla“ z ulice, utratili jsme desítky tisíc, za které by „živel“ mohl mít ubytování, jídlo a sociální služby na celý rok. Vskutku efektivní řešení problému.

Hlavně nevidět žádného žebráka

Společnost, zdá se, tenduje k vylučování dalších a dalších „jiných“, a problémy řeší nikoliv odstraňováním jejich příčin, ale „zakazováním následků“, či trestáním za projevy těchto následků. Na začátku je třeba rozvod, ztráta bytu, ztráta práce, nebo duševní nemoc, nebo neschopnost postavit se na nohy po opuštění „děcáku“ či po výkonu trestu, anebo závislost, a na konci vězení (za ještě celkem přijatelný způsob obstarávání si prostředků k přežití).

Když už budeme paternalisty, nebylo by za ty peníze jednodušší a efektivnější dotyčnému pomoci s obstaráním dokladů, bydlení, sociálních služeb a práce či jiné podobné smysluplné aktivity? Místo toho ho raději odsuneme z města, případně poté za brány „nápravného“ zařízení. Možná, aby nám nepřipomínal, že ne vše ve společnosti funguje, že i my se můžeme ocitnout v podobné situaci, ač si to nechceme přiznat, nebo pro účely potvrzení předsudku, že „si za to přece mohou sami“ a „kdyby chtěli…“ — a „když nechtí, tak následuje trest“.

Poslední, na koho je v tomto soukolí myšleno, je ale onen bezdomovec, kdysi „také člověk“, a naopak nejdůležitější je estetický cit šťastnějších spoluobčanů a prosperující turismus v navoněných kulisách staré Prahy.

Myslím, že už jen rozpočet na krátkodobé odstranění jednoho člověka z veřejného prostoru (a zhoršení jeho situace) by měl vzbudit pozornost a pohoršení nad tím, kolik platíme za „narušení veřejného pořádku“ existencí člověka, jímž se jinak nehodláme jakkoliv zabývat. Obcím se represe opakovaně nevyplácí, opakovaně selhávají a opakovaně, zejména před komunálními volbami, pak viní stát, že mají „málo zákonů“ či že jsou vinni jejich občané samotní, a přesto to opakovaně zkoušejí znovu a znovu. S tím asi nelze příliš pohnout.

Alespoň ministerstvo spravedlnosti se svým trendem dekriminalizace by si ale mělo položit otázku, zda opravdu chce dotovat takto nákladný způsob zajišťování „místních záležitostí veřejného pořádku“.

A aspoň ministerstvo práce a sociálních věcí (které proti zachování zákazu pobytu v novém zákonu ani nezvedlo hlas) by mohlo řešit, proč se ten který člověk ocitl tam, kde je, a co je skutečně efektivním způsobem řešení. Pokud, jak z výše uvedeného vyplývá, to popsaný způsob represe zjevně není, alespoň při pohledu „náklady vs. výnosy“. A máme-li zájem o každého jednoho člověka a zlepšování jeho životní situace, tak už vůbec ne.