Agentura pro sociální začleňování vydala metodiku a manuál dobrých praxí v oblasti prostupného bydlení. Příručky podrobně představují, jak je možné krok za krokem v obci zavést systém, ve kterém mohou kvalitní bydlení získat i lidé, kteří na něj na běžném trhu s byty nedosáhnou, a ukazuje příklady měst, kde už systém v různé podobě funguje.

Mnohá města se při pronájmu svých bytů potýkají s neplacením nájemného. Provozovatelé azylového bydlení, popřípadě domů na půl cesty, mají problémy s nalezením návazného bydlení pro své klienty.

Nijak výjimečné nejsou případy, kdy se rodině, která nikdy neměla problémy s plněním podmínek nájemní smlouvy, nedaří nalézt (vhodnější) bydlení jen proto, že jde o Romy. Tyto a různé další problematické jevy může podle Agentury pro sociální začleňování pomoci účinně řešit vhodně nastavený systém prostupného bydlení.

Cílem této metodiky je popsat opatření, kterými lze ve městech a obcích zabránit vzniku bezdomovectví a poskytnout bydlení těm, kteří si je nemohou vlastními silami z různých důvodů zajistit. Metodika představuje jak některé zásady dobré správy obecního bytového fondu, tak nástroj prostupného bydlení s garancí v nejvyšším stupni, který je využitelný i v obcích, které nemají vlastní bytový fond.

Metodika také obsahuje podrobný návod, jak v obci krok za krokem zavést různé části systému prostupného bydlení, jak tyto části financovat i příklady z měst, která již tento systém v různé podobě zavedla. V další části metodiky najdete i příklady studií a analýz, které se věnovaly prostupnému bydlení i některé zajímavé příklady ze zahraničí.

V manuálu dobrých praxí pak agentura předkládá popis desíti tuzemských programů, které představují různé podoby prostupného bydlení. Spojuje je cíl pomoci lidem v (nejen) bytové nouzi získat opět standardní samostatné bydlení a integrovat se zpět do společnosti.

Všechny programy se zaměřují na pomoc domácnostem, jež ztratily domov či jsou vyloučeny z bydlení, nejsou však z různých důvodů schopny svoji situaci vyřešit vlastními silami. Domácnosti, se kterými programy pracují, trpí vedle absence domova zpravidla ještě nejrůznějšími dalšími problémy (zadluženost, nezaměstnanost, rozpad partnerského vztahu nebo domácí násilí atd.).

„Organizace, jejichž praxi v příručce popisujeme, vycházejí vesměs z předpokladu, že domácnosti je třeba na samostatné bydlení připravit, že je potřeba nejprve stabilizovat jejich situaci, vyřešit problémy, jež ne vždy přímo souvisí se samotným bydlením, popřípadě posílit jejich kompetence, jež jsou potřebné pro užívání bytu a sousedské soužití,“ uvedli zástupci agentury.

Popisované praxe shodně ukazují, že proces trvá přinejmenším měsíce a musí být opřen nejen o poskytnutí střechy nad hlavou, ale o komplexní řešení celé tíživé situace domácnosti prostřednictvím kvalitních sociálních (a dalších) služeb.

„Do příručky jsme zařadili jednak dobře ověřené, několik let fungující rozsáhlé programy, jednak programy, které sice vznikly teprve nedávno, anebo fungují v omezeném rozsahu, využívají však inovativní prvky, jež v oblasti sociálního začleňování v České republice dosud absentovaly,“ uvedla Agentura pro sociální začleňování.

Popis praxí probíhal ve spolupráci s jednotlivými organizacemi a vlastně tak přesahuje pouhý popis, neboť text je obohacen i o reflexe dosavadní zkušenosti a nastínění plánů do budoucna.