Ačkoli jsem vyrostla v západočeském pohraničí, neměla jsem potřebu se učit německy. Toužili jsme po Západě, to ano, ale ten pro nás reprezentovaly Anglie (respektive anglicky hovořící svět) a Francie, tedy země, v nichž nebyla žádná podoba socialismu (nebo jsme si to alespoň mysleli, můj britský kolega David mi až v posledních letech přesvědčivě doložil, že ve Velké Británii po válce v mnohém ohledu socialismus byl — a ukázal mi to na výstavbě v anglických městech i na dalších reáliích).

Moje touha po Západě se ovšem upínala k angličtině jako jazyku vytoužené Ameriky (s jejich beatniky a úžasně čtivou prózou) a k Francii jako k reminiscenci na prvorepublikové hodnoty a spojenectví. Ačkoliv jsem žila asi osm kilometrů od státní hranice, kde německá televize hrála lépe než česká, německy jsem se neučila. A nevím, proč mě rodiče trochu nenutili, ačkoliv sami mluvili německy suverénně vlivem studií na gymnáziu v době války — asi to nahlíželi podobně a ještě k tomu přidávali odpor k jazyku okupantů.

Moje kádrově nevyhovující matka od roku 1969 neměla pas a na protest proti tomuto faktu jsme nejezdili ani do zení socialistického tábora — když nic, tak nic. Dnes si uvědomuji, jak každá taková zásadová vzpoura v podstatě způsobí vždycky škodu, já jsem kvůli ní (naprosto identifikována) nepoznala Polsko, Maďarsko ani NDR v žádném ohledu a nevypěstovala si tím ani stín „solidarity otřesených“ s obyvateli jiných zemí s podobným osudem.

To vše jsem začala dohánět až na konci 80. let, jako dospělá osoba s vlastním rozumem a vlastním hledáním sounáležitosti. Moje inteligentní a v mnohém obdivuhodná maminka v tomto bodě zaujala vysloveně hloupý postoj, který byl navíc i povýšený — z jejího pohledu (a mé výchovy) jsme nebyli jako Češi (a Slováci) součástí společenství podobně postižených, ale chytřejšími a lepšími členy jakéhosi „spolčení hlupců“, s nímž jsme nějak museli vyjít, ale nebyl důvod k žádnému přátelství.

Vždy znovu a stále se mi honí hlavou další a další poznání o tom, co to vlastně ta normalizace a idiocie takzvaného reálného socialismu způsobila a jaké všechny škody musíme napravovat: ta averze vůči němčině je jednou z nich.

Tam, kde jsem si mohla činit vlastní, nezávislý názor, jsem byla svobodnější — například jsem si nevypěstovala averzi vůči ruštině, tam už jsem uměla odlišit jazyk a kulturu od politiky a soudobé reality. Záhadou zůstává, proč jsem byla schopná odlišit soudobou realitu Sovětského svazu a kulturní hodnotu ruského jazyka, ale kulturní hodnotu německého jazyka jsem si nechala zkazit realitou NDR. Ale dosti osobních reflexí.

Listopad 1989 mě zastihl v Chebu a okamžitě po převratu jsem se začala učit německy. Bylo jasné, že v chebském regionu je to potřeba, a musím říct, že jsem to pociťovala i jako slušnost — Němci byli tehdy vůči nám neobyčejně štědří a mně připadalo jako povinné naučit se za tu jejich ochotu k přátelství alespoň jejich jazyk.

Od roku 1990, řekněme, se německy soustavně učím, ale nemůžu říct, že bych uměla, určitě bych nemohla překládat umělecký text a obávám se, že ho nejsem schopná v němčině ani ocenit. Ale hodně jsem se dozvěděla o Německu a snad ještě víc o způsobu myšlení v jazyce, který je nám ve své gramatické logice tak podobný — včetně rozdílných přístupů, které jsou o to zajímavější. Němčina mi pomohla zbavit se česko-německých stereotypů a získat lepší rozhled po Evropě i bez cestovatelských zážitků.

Moje potřeba němčiny ovšem po roce 1989 vůbec nebyla typická, německy se soustavně učili jen vzácně osvícení jedinci a taky se s tím někam dostali, protože, jak už řečeno, německá strana byla velice velkorysá v poskytování stipendií, podpor a programů.

↗

Kdo chce v Německu pracovat, musí ovládat jazyk na úrovni vyšší, než je základní dorozumění. Foto Geralt, Pixabay

Germanisté si ovšem rok za rokem stěžovali na stále menší zájem o svůj obor, například jedna moje spolužačka z gymnázia, vystudovaná germanistka, na jednom z našich setkání smutně konstatovala, že na lékařské fakultě, kde působí, je o němčinu tak mizivý zájem, že ji na vrcholu kariéry živí latina.

A náhle, dvacet pět let po převratu, němečtí zaměstnavatelé, pracovní agentury a úřady práce vydaly podmínku, že kdo chce v Německu pracovat, musí ovládat jazyk na úrovni vyšší, než je základní dorozumění.

Ptala jsem se dcery, která pracuje v německé firmě, proč to a co tak najednou, a ona mi řekla, že mimo jiné proto, aby zaměstnanec i na dělnickém místě rozuměl například bezpečnostním předpisům (o tom, že to může znamenat i jistou obranu dosavadních západních hodnot proti zcela bezbřehému vpádu jiných kultur, které nedokážou bez znalosti jazyka respektovat kulturu místní, ani kdyby chtěly, protože prostě ničemu nerozumějí, jsme se nebavily, řeč se vedla o českých gastarbeiterech).

„Alespoň částečná znalost němčiny je hodně důležitá. Nemusí to být perfektní, je ale nutné, aby zaměstnanec pochopil, co se po něm chce,“ řekl poradce Evropského portálu pracovní mobility EURES Michael Schroeter z Agentury práce v saském příhraničním městě Annaberg-Buchholz.

Konečně se nabízí němčina i v rámci rekvalifikací a čeští lékaři, kteří jako medici se nechtěli učit německy, obsazují místa zejména v bývalé NDR, a od českých nezaměstnaných, hledajících v Německu výdělek, (který vlivem devalvované koruny opravdu stojí za to i v nejnižších pozicích) se něco požaduje.

Musím říci, že s tím sympatizuji — člověk rád zapomíná, že proces učení je fenomén, který nás provází celý život, a fakt, že i v případě, že jsem vlivem globalizace či krize přišel o práci, jejíž obor u nás prostě zanikl, znamená nutnost se prostě naučit něčemu jinému. A protože v různých těch továrnách a montovnách, které zejména zaměstnávají české dělníky, o nějakou profesní kvalifikaci už nejde a může tam dělat stejně dobře dělnice ze zrušené textilky jako horník z uzavřeného povrchového dolu, je tou rekvalifikací učení se němčině.

Vidím na tom, jak je proces poznání dlouhý — to, že za pár let budeme vyrovnáni se Západem a celá Evropa splyne v jeden vzájemně spolupracující celek, je evidentní iluzí a ukazuje se, že se k tomu musíme propracovat také vzájemným poznáváním a porozuměním.

„Často k nám chodí lidé, kteří říkají, že chtějí práci a že budou dělat cokoliv,“ nastínila Renate Schoeterová z pracovní agentury Ranstadt. „Velký problém je ale jazykový. Zájemci o práci buď německy nehovoří, nebo jen nedostatečně. Často jsou velice bezradní. I pro ty se pokoušíme najít práci, ale na rovinu jim říkám, že jim nemohu nic slíbit.“

Zahrnutí němčiny do programu rekvalifikací je dobré rozhodnutí, které mělo přijít už mnohem dřív. Zůstává však pochybnost, mají-li pracovní úřady k dispozici dostatečně dobré učitele. Pokud ne (a poznala jsem mnoho učitelů cizích jazyků, kteří sice jazyk prakticky ovládali, ale učit ho neuměli), pak to budou vyhozené peníze.