Němčina a já
Alena ZemančíkováNěmečtí zaměstnavatelé, pracovní agentury a úřady práce vydaly podmínku, že kdo chce v Německu pracovat, musí ovládat jazyk na úrovni vyšší, než je základní dorozumění. Alena Zemančíková popisuje, jak se dostala k němčině.
Ačkoli jsem vyrostla v západočeském pohraničí, neměla jsem potřebu se učit německy. Toužili jsme po Západě, to ano, ale ten pro nás reprezentovaly Anglie (respektive anglicky hovořící svět) a Francie, tedy země, v nichž nebyla žádná podoba socialismu (nebo jsme si to alespoň mysleli, můj britský kolega David mi až v posledních letech přesvědčivě doložil, že ve Velké Británii po válce v mnohém ohledu socialismus byl — a ukázal mi to na výstavbě v anglických městech i na dalších reáliích).
Moje touha po Západě se ovšem upínala k angličtině jako jazyku vytoužené Ameriky (s jejich beatniky a úžasně čtivou prózou) a k Francii jako k reminiscenci na prvorepublikové hodnoty a spojenectví. Ačkoliv jsem žila asi osm kilometrů od státní hranice, kde německá televize hrála lépe než česká, německy jsem se neučila. A nevím, proč mě rodiče trochu nenutili, ačkoliv sami mluvili německy suverénně vlivem studií na gymnáziu v době války — asi to nahlíželi podobně a ještě k tomu přidávali odpor k jazyku okupantů.
Moje kádrově nevyhovující matka od roku 1969 neměla pas a na protest proti tomuto faktu jsme nejezdili ani do zení socialistického tábora — když nic, tak nic. Dnes si uvědomuji, jak každá taková zásadová vzpoura v podstatě způsobí vždycky škodu, já jsem kvůli ní (naprosto identifikována) nepoznala Polsko, Maďarsko ani NDR v žádném ohledu a nevypěstovala si tím ani stín „solidarity otřesených“ s obyvateli jiných zemí s podobným osudem.
To vše jsem začala dohánět až na konci 80. let, jako dospělá osoba s vlastním rozumem a vlastním hledáním sounáležitosti. Moje inteligentní a v mnohém obdivuhodná maminka v tomto bodě zaujala vysloveně hloupý postoj, který byl navíc i povýšený — z jejího pohledu (a mé výchovy) jsme nebyli jako Češi (a Slováci) součástí společenství podobně postižených, ale chytřejšími a lepšími členy jakéhosi „spolčení hlupců“, s nímž jsme nějak museli vyjít, ale nebyl důvod k žádnému přátelství.
Vždy znovu a stále se mi honí hlavou další a další poznání o tom, co to vlastně ta normalizace a idiocie takzvaného reálného socialismu způsobila a jaké všechny škody musíme napravovat: ta averze vůči němčině je jednou z nich.
Někdy od posledního ročníku gymnázia mě němčina začala lákat, ale nikdy jsem se nedostala k tomu, abych se ji začala učit. Na vysoké škole jsem si přibrala ke španělštině arabštinu, kterou jsem prostě chtěla dělat, později jsem začala chodit i na rumunštinu, protože jsem se chtěla učit alespoň jeden balkánský jazyk. Mimo to jsem v prvním ročníku začala chodit na kurzy perštiny - bylo to zadarmo a říkala jsem si, že pak aspoň porozumím íránským filmům bez titulků.
Vlastně se přiznám, že i když mě němčina stále táhne, mám větší potřebu se učit ty menšinové nebo často opomínané jazyky - srbštinu, turečtinu, hindštinu, mongolštinu... Tím, jak člověk žije v zahraničí, kor v zemích, kde velká část obyvatel neumí cizí jazyky (Velká Británie a Španělsko), si uvědomí, jak důležité je naopak studovat ty malé nebo vzdálené jazyky. O Německu není problém si sehnat informace, o Mongolsku ano. Mrzí mě, kolik toho Španělé a Britové v průměru o ČR nevědí. Proto se snažím vzdělávat v jiných jazycích a sledovat informace právě z těch zdrojů, které jsou v nemainstreamových jazycích.
Moje babička se výborně naučila německy v dětství s ostatními dětmi ve slezském Vítkově (Wigstadtl). Můj děda byl neúspěšně poslán do 15 km vzdálených Horních Věstonic (Unterwisternitz) na "veksl", ale německy se naučil až na střední škole v Brně.
Já jsem vyrůstal s němčinou jako prvním cizím jazykem při sledování pohádek, zpráv a amerických seriálů na rakouské televizi (tedy tzv. Vídni), kterou chytala v osmdesátých letech celá jižní Morava. Gorbačov a Reagan na mě zírali zpravidla společně s německy mluvícím hlasatelem či komentátorem.
V devadesátých letech jsem prošel podobnou cestu jako předchozí diskutérka - angličtina, základy němčiny, ale potom na gymnáziu latina a francouzština. K němčině jsem se dostal až v dospělosti.
Někdy mám pocit, že to v devadesátých letech byl záměr, němčinu zadusit, protože po otevření hranic mohla být pro některé na našem domácím písečku nebezpečná. Připomíná mi to boj jezuitů proti kázání a překládání knih do živých jazyků v období reformace.
Takže s klasikem poněkud nadsazeně řečeno kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem se přimlouvám za to aby vedle anglického worldspeaku a čínštiny i pro nás Evropany se stal NJ rekvalifikačním požadavkem.
Kdo by v tom hledal nějakou germanofilii je bloud - ono se něco naučit není zrovna "gemuetlich" ale vyplatí se...věřím že Goetheho institut a další zachytí dostatečný zájem (stejně jako o ruštinu, španělštinu, japonštinu a další "lokální" jazyky)
http://www.tribune.cz/clanek/35511
včetně pod článkem stojící diskuse s informacemi od insiderů.