Ačkoli jsem vyrostla v západočeském pohraničí, neměla jsem potřebu se učit německy. Toužili jsme po Západě, to ano, ale ten pro nás reprezentovaly Anglie (respektive anglicky hovořící svět) a Francie, tedy země, v nichž nebyla žádná podoba socialismu (nebo jsme si to alespoň mysleli, můj britský kolega David mi až v posledních letech přesvědčivě doložil, že ve Velké Británii po válce v mnohém ohledu socialismus byl — a ukázal mi to na výstavbě v anglických městech i na dalších reáliích).

Moje touha po Západě se ovšem upínala k angličtině jako jazyku vytoužené Ameriky (s jejich beatniky a úžasně čtivou prózou) a k Francii jako k reminiscenci na prvorepublikové hodnoty a spojenectví. Ačkoliv jsem žila asi osm kilometrů od státní hranice, kde německá televize hrála lépe než česká, německy jsem se neučila. A nevím, proč mě rodiče trochu nenutili, ačkoliv sami mluvili německy suverénně vlivem studií na gymnáziu v době války — asi to nahlíželi podobně a ještě k tomu přidávali odpor k jazyku okupantů.

Moje kádrově nevyhovující matka od roku 1969 neměla pas a na protest proti tomuto faktu jsme nejezdili ani do zení socialistického tábora — když nic, tak nic. Dnes si uvědomuji, jak každá taková zásadová vzpoura v podstatě způsobí vždycky škodu, já jsem kvůli ní (naprosto identifikována) nepoznala Polsko, Maďarsko ani NDR v žádném ohledu a nevypěstovala si tím ani stín „solidarity otřesených“ s obyvateli jiných zemí s podobným osudem.

To vše jsem začala dohánět až na konci 80. let, jako dospělá osoba s vlastním rozumem a vlastním hledáním sounáležitosti. Moje inteligentní a v mnohém obdivuhodná maminka v tomto bodě zaujala vysloveně hloupý postoj, který byl navíc i povýšený — z jejího pohledu (a mé výchovy) jsme nebyli jako Češi (a Slováci) součástí společenství podobně postižených, ale chytřejšími a lepšími členy jakéhosi „spolčení hlupců“, s nímž jsme nějak museli vyjít, ale nebyl důvod k žádnému přátelství.

Vždy znovu a stále se mi honí hlavou další a další poznání o tom, co to vlastně ta normalizace a idiocie takzvaného reálného socialismu způsobila a jaké všechny škody musíme napravovat: ta averze vůči němčině je jednou z nich.