Omlouvám se hned na začátku za lehce provokativní a nadnesený název k poměrně prostému tématu. K této poznámce mě vyprovokovala jistá ledabylost při přepisu cizích jmen z jazyků, které nepoužívají latinku, což zejména v případě jazyků slovanských působí mnohdy komicky. Domnívám se, že je to bohužel záležitost (tedy svým způsobem i neblahý trend) posledních dvou desetiletí, za první republiky nebo za komunismu by bylo něco takového stěží myslitelné.

Stává se nyní poměrně často, že pod vlivem přejímání informací z anglicky psaných zdrojů se dostávají do českého textu osobní jména ruského, ukrajinského, srbského, čínského aj. původu v anglické transkripci.

U slovanských jazyků si toho asi nejvíce lidí dokáže povšimnout, neboť tyto jazyky mají podobný systém hláskosloví. Tomu je mimochodem český pravopis velmi dobře uzpůsoben, takže systém háčků a čárek nad písmeny převzaly z češtiny mnohé slovanské a baltské jazyky. Předesílám mimochodem, že existují ustálená pravidla pro transkripci cizích jmen a slov do češtiny, takže jejich porušení je hrubou chybou.

Je poměrně běžné, že špatnou transkripci používají na internetu amatéři. Někdo si dá na Youtube oblíbenou písničku od Vysockého v podání Jaromíra Nohavici, ale jméno Vladimíra Vysockého napíše jako „Vysotsky“.

Bohužel však nejde jen o záležitost amatérů. S podobnými chybami se lze setkat i v profesionální knižní či televizní produkci. V jisté knize přeložené z angličtiny se například střídá na různých stránkách jméno bývalého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy v podobě „Kučma“ a „Kuchma“, zřejmě podle toho, který překladatel zrovna tu kterou část překládal.

Jelikož jde o odbornou publikaci, je zde i rejstřík osob, kde je správně uvedeno Kučma, ovšem z pochopitelných důvodů zde nejsou odkazy na stránky, kde se mluví o „Kuchmovi“. Vydavatelem této knihy je nakladatelství Academia, které patří pod Akademii věd České republiky!

↗

Špatná transkripce je na internetu poměrně běžná u amatérů. Někdo si dá na Youtube oblíbenou písničku od Vysockého v podání Jaromíra Nohavici, ale jméno Vladimíra Vysockého napíše jako „Vysotsky“. Foto en.wikipedia.org 

Snad ne zcela jednoznačnou chybou, pro mě však přece jen nepochopitelným překladatelským počinem, je překlad jistého jména ve filmu Emira Kusturici Underground. Jedna z hlavních postav má v originále přezdívku „Crni“, což znamená „Černý“, do češtiny je to však přeloženo jako „Blacky“.

Vzhledem k tomu, že průměrný Čech originálu asi z 50 % rozumí, je pak velmi podivným zážitkem slyšet „Crni“ a v titulcích číst „Blacky“. Český překlad v tomto není sice úplně jedinečný, ale většina dalších překladů tohoto filmu výraz „Crni“ buď převedla do svého jazyka, nebo alespoň ponechala v originále (italština, španělština, ruština, polština, němčina aj.).

Někteří lidé mohou mít i překvapivé problémy s čtením obyčejné latinky. Například v televizním dokumentu o ustašovcích označil hlasatel chorvatský koncentrační tábor z druhé světové války jako „Jasenovak“, ačkoliv poslední písmenko v místním názvu „Jasenovac“ se čte skutečně jako „c“.

Vedle deformujícího vlivu angličtiny na pojmenování reálií ze střední a východní Evropy lze občas sledovat i špatné překlady z němčiny. V jistém německém kriminálním seriálu můžeme sledovat osobou, která upláchne před policií do Montenegra. Zřejmě v tom překladatel tušil jakési italské či španělské letovisko, jenže Montenegro je v němčině především název pro státní útvar Černá Hora.

Vcelku již nevinně pak vedle toho působí chyba jistého vydavatele severočeských pověstí převyprávěných podle německého originálu. V publikaci se objevuje pověst o Velšanovi v Jiřetíně. Ovšem slovo „der Welsche“, které je v původním zápise, znamená „Vlach“, což je dnes již zastaralé označení pro Italy. Lužické hory se tak rázem staly pro 17. století oblíbenou destinací Velšanů, ačkoliv ve skutečnosti tam tehdy přicházeli pravidelně Italové hledající drahé kameny.

Jako kuriozitu bych na závěr rád zmínil drobný rébus, který pro čtenáře připravil překladatel filosofické knihy od Slavoje Žižka. Název jisté publikace, o níž je v textu knihy řeč, přeložil jako „Dějiny CPSU [bolševici]”. Hranatá závorka zde byla poměrně důležitým klíčem k rozluštění hádanky. „CPSU“ totiž znamená Komunistickou stranu Sovětského svazu, v angličtině „Communist Party of the Soviet Union“. Možná, že už jsem na rozdíl od překladatele pamětník, ale soudím, že „CPSU“ by se do češtiny mělo překládat jako KSSS.

Uvedené příklady poněkud zpochybňují dnes oblíbenou představu o zbytečnosti systematického vzdělání. Často se říká: „Člověk si přece nemusí pamatovat spoustu faktů, musí je umět najít.“ Nepochybuji o tom, že by výše zmíněný překladatel dokázal najít správnou transkripci jména Leonid Kučma, kdyby ho totiž vůbec napadlo něco podobného hledat. To je problém vyhledávacích dovedností: bez dostatečné míry předchozích znalostí, nemá člověk ani tušení, co by si měl ještě kde dohledávat.

Nechci, aby tento můj článek působil příliš pedantsky. Chybovat je do jisté míry lidské a i profesionální překladatelé udělají chybu. Ostatně i já jsem se určitě dopustil omylů či nepřesností při snaze citovat česky z cizojazyčných textů. Ovšem výše uvedený problém transkripce je podle mého soudu natolik elementární záležitostí jako psaní tvrdého a měkkého „y/i“. Takže snad už z úcty k jazyku svému i cizímu by píšící člověk měl příslušných pravidel dbát.