V pondělí vyšel v příloze Ona Dnes v rámci Mladé fronty DNES rozhovor s Klárou Vítkovou Rulíkovou, zaměstnankyní oddělení politiky sociálního začleňování na Ministerstvu práce a sociálních věcí, která dlouhou dobu pomáhala rodině Kiňových s jejich paterčaty. Rozhovor popisuje mnohá rozčarování Vítkové Rulíkové z její práce v terénu i ze samotné rodiny.

K rozhovoru se už — dle mého názoru trefně — vyjádřily Linda Sokačová na serveru Romea.cz a Apolena Rychlíková pro Alarm, přesto ale přidám i já několik svých dojmů.

Především je zarážející, že takový rozhovor vůbec vznikl. Správně by neměla Vítková Rulíková mluvit o svých klientech, ale když už, pak jedině anonymně. Tím, že poskytla rozhovor celostátnímu médiu, poskytla zároveň celé republice důvěrné údaje ze života Kiňových. A ačkoliv tvrdí, že dříve byla s paní Kiňovou kamarádka, ani o kamarádech se takové věci veřejně nesdělují.

Z rozhovoru však především čiší mnoho dalších závažných problémů. Paní Vítková Rulíková klade příliš velký důraz na romství rodiny Kiňových a podivuje se nad vůdčí pozicí babičky paterčat, ale zároveň přiznává, že není možné cpát Romům bílý vzor výchovy — jenomže v takovém případě nemají podle ní nárok na pomoc od státu.

Po konfrontaci novinářky Pavly Matějů, kdy jí řekne, že nemůže nikomu vnucovat něco, co sám nechce, odpovídá Vítková Rulíková: „To je pravda, ale umíte si představit, co se stane, až rodina padne a děti jim seberou? Jaká se snese vlna kritiky za to, že se stát nepostaral?“ Žádné kdyby ani jestliže, prostě až, čili počítáme s tím, že se to stane, že jednou jim ty děti odebrány budou.

Docela absurdní se jeví důvody, kvůli kterým je rodina „problémová“. Alexandře Kiňové trvalo oblékání dětí třikrát déle než Kláře Vítkové Rulíkové a den staré uvařené jídlo vyhazovali.

Na sociálních sítích se samozřejmě ozvalo několik lidí, kteří, snad ironicky, volali po tom, aby jim sociálka také přišla odebrat děti, protože vyhazují nedojeděné jídlo. Ať už si myslíme o plýtvání jídlem cokoliv, paterčata i starší syn Kiňových prospívají a nemají problémy, tudíž toto chování nelze stavit na stejnou úroveň jako neposílání dětí do školy nebo bití.

Že otec paterčat chodí do práce, považuje Vítková Rulíková za dobré z toho důvodu, že jeho nejstarší syn bude mít „vzor, že chodit do práce je normální a aby si rodina nezvykla žít jen z dávek“. Těžko říci, kde přišla na to, že rodina by chtěla žít jen z dávek. Že by předsudky?

Celý případ ovšem poukazuje na mnohem závažnější problém: na systém sociální péče v České republice. Nevíme, jak si poradit s neučebnicovými případy a lidmi jinými, než jsme my. Ti cizí jsou buď ti, kteří se přizpůsobí, nebo ti, kteří se nepřizpůsobí.

Přitom existují osvědčené způsoby fungování sociální péče a sociálního poradenství: Jak popisuje Rad Hetmánková ve svém článku Sociální práce, jde to i jinak? v Deníku Referendum, ve Velké Británii bývá zvykem, že s klienty často pracují osoby, které patří do stejné sociální skupiny — na jejichž přijetí do zaměstnání se podílejí i sami klienti.

Proč by se nemohli do terénní práce v sociálních službách zapojit sami Romové? Budou mít zkušenosti s romskou kulturou i komunitou a nebudou na své svěřence hledět jako na cizí. Případně by se mohli zapojit i Neromové, ale museli by si stejně tak získat důvěru u svých klientů — tu ale nezískají štěpováním cizích návyků ani větami o důležitosti nezávislosti na dávkách.