Aktivismus mezi skutečností a Člověkem v tísni
Míra BrožTomáš Urban z Člověka v tísni se ve svém článku v Lidových novinách nevybíravě opřel do protirasistických aktivistů. Jaká je ve skutečnosti jejich práce a role v romských komunitách?
Před několika dny publikovaly Lidové noviny článek „České nádoby hněvu“, který napsal Tomáš Urban, vedoucího mediálního oddělení společnosti Člověk v tísni. Text pojednával o fenoménu protiromských demonstrací posledních let. Autor se ve svém textu celkem nevybíravě opřel do česko-romské komunity antirasistických aktivistů, jejichž činnost při protiromských demonstracích relativizuje a zpochybňuje.
Co dělají protirasističtí aktivisté při protiromských demonstracích? Opravdu jen postávají před romským domy s transparenty a snaží se dělat legraci, obrozenecky budit Romy, nebo se porvat s neonacisty?
Aktivisté od roku 2011 provozují multidisciplinární tým dobrovolníků, většinou vysoce kvalifikovaných profesionálů, který je nasazen pokaždé, když se v ČR odehrává nebezpečná protiromská demonstrace. V týmu je zastoupen psycholog, lékař, expert na bezpečnost, kněz, sociální pracovník, stejně jako romští aktivisté, kteří ve zdraví přežili protiromskou demonstraci mířící proti jejich domovům. Zkušený tým romské komunitě poskytuje psychosociální, bezpečnostní, organizační, spirituální a komunikační podporu. Zvláštní pozornost se vždy věnuje dětským obětem.
Evangelický farář Mikuláš Vymětal poskytuje duchovní podporu během demonstrace v Ostravě.
Antirasističtí aktivisté se naučili využívat takzvanou rezervační taktiku: ohlašují si vlastní demonstrace v místech, kde žijí Romové, a zabraňují okupací veřejného prostoru rasistům vést trasu protiromského pochodu přímo pod okna romských domovů. Pomocí této taktiky se jim téměř bez vyjímky v horkém létě 2013 podařilo zabránit situacím běžným ve Šluknovském výběžku v roce 2011, kdy se střety rasistů s policií odehrávaly přímo před romskými domy. V roce 2013 policie pochody zastavovala o několik ulic dále. Před romskými domy stáli aktivisté.
Několik posledních let aktivisté komunikují s policií a konzultují s ní svoji strategii a taktiku, protože sledují jeden základní společný cíl — zabránit násilí a ochránit bezpečnost romské komunity, proti které nepokoje směřují.
Protiromské pochody a demonstrace v posledních letech romské komunity těžce traumatizovaly. Stovky a možná tisíce Romů se ocitly v situaci, kdy je museli před agresivním davem chránit policejní těžkooděnci, vodní děla. Obzvláště těžce byly psychicky zasaženy děti a staří lidé. V České Republice nejsou tito lidé považování za oběti násilí z nenávisti a chybí pro ně jakákoli asistence nebo pomoc. Jenže nenávistná protiromská demonstrace samozřejmě je kolektivním násilím z nenávisti, které je o to nebezpečnější, že nesměřuje jen proti jednotlivci, ale proti místní romské komunitě jako celku. Dochází k sekundární viktimizaci obětí: Ve veřejné debatě převládá názor, že Romové si na sebe protiromské demonstrace a pokusy o pogromy přivolali sami svým zlým chováním. V řadě měst, kde došlo k protiromským nepokojům, následovalo zavedení represivních protiromských politik, vyhlášek, posílení policie a dohledu. Komunity často reagují odchodem do emigrace; například z Duchcova odešla od roku 2013 možná až polovina romských obyvatel.
Aktivisté v komunitách zasažených nenávistnými demonstracemi pracují před začátkem demonstrace, kdy komunitu připravují, „trénují“ na její příchod, během nepokojů a následně i po jejich konci. Snaží se analyzovat a minimalizovat jejich dopady na komunity.
Aktivisté mají silnou watchdogovou roli. Spolupracují se zahraničními lidskoprávními institucemi (Rada Evropy, OBSE, AI, atp.) a pomáhají jim s monitoringem situace. Právě díky nim se dostávají informace o tom, co se děje v romských komunitách během protiromských demonstrací, ven. Pomáhají hlasu obětí zaznít v mediálním prostoru.
Probouzení romských komunit, aneb kdo se bojí romské emancipace?
Během protiromské demonstrace dochází v komunitě, která je jejím terčem, k mnoha jevům a procesům. Předtím roztříštěná komunita nachází soudržnost, objevuje se solidarita i mimo rodinné struktury. Prožili jsme například situaci, kdy v jednom městečku žily vedle sebe komunity olašských Romů a slovenských Romů, které se dlouhodobě nesnášely a měly mezi sebou neustálé konflikty. V důsledku protiromské demonstrace se olašští a slovenští Romové usmířili a od té doby spolu spolupracují. Stalo se to také v důsledku toho, že protiromští demonstranti mezi romskými skupinami rozdíly nedělají.
Emancipace a aktivizace romských společenství je neziskovými řetězci a dalšími silnými hráči průmyslu sociální integrace, kteří v ČR realizují integrační programy na pomoc Romům, vnímána jako nebezpečí. Romové začínají vystupovat z role obětí, začínají se zajímat o řešení situace svých komunit, nechtějí už dál být „klienty“, chtějí o svých životech rozhodovat. Panuje reálné riziko, že se začnou vyjadřovat k tomu, jak jsou utráceny peníze určené na pomoc jejich komunitám a mluvit o (ne)efektivitě integračních projektů. Třeba brzy budou chtít, aby granty nesměřovaly do poboček neziskových řetězců a do změnu nepřinášejících sociálních služeb, ale aby začaly být podporovány jejich vlastní romské organizace a iniciativy. To by pro neziskové řetězce znamenalo skutečnou katastrofu, stovky jejich zaměstnanců, manažerů a expertů na romskou integraci by ztratily pracovní místa.
Protiromská shromáždění jsou pravděpodobně nejzávažnějším a nejnebezpečnějším sociálním fenoménem posledních let. Jaký je však jejich důvod? Proč začaly? Důležitou roli hraje to, že se romské komunity nedaří integrovat do majoritní společnosti a propast mezi Romy a Neromy se zvětšuje. Interetnická nenávist roste a skrze protiromské demonstrace se začala reálně projevovat. Situace romských komunit se zhoršuje rok za rokem, situaci se nedaří řešit, politika sociální integrace a její nástroje selhávají. Situace už zašla příliš daleko a dokud se nepodaří nastartovat funkční politiku sociální integrace, protiromské nepokoje budou dále pokračovat a gradovat.
Neziskové řetězce v České republice provozují sítě svých poboček v místech, kde žijí Romové, a vystupují z pozice odborníků na témata spojená s Romy. Skrze obrovské úsilí a prostředků investovaných do PR aktivit se neziskovým řetězcům daří mezi části veřejnosti budit iluzi, že mají na romskou chudobu recept, znají účinná opatření a situaci Romů se daří lepšit, daří se jim je integrovat.