Zní to tak idylicky, že by se z toho člověk mohl pod vlivem chmurného počasí cítit mírně otrávený. Takové evoluční přískoky v uvažování, jaké předvedli Francouzi, jak je to jenom možné? Sáhnout trhu do úsměvu a vyplenit jeho přirozená práva na zasviňování veřejného prostoru informačním smogem? Starosta Grenoblu zařídil nemyslitelné.

Namísto zhruba 330 venkovních poutačů, mezi které se počítají i olbřímí billboardy, hodlá město vysázet padesát stromů, přičemž inzertní smlouvy, které běží a k nimž se v případě takové Prahy váže nejedna mafiánská historka, prostě zruší. Uprázdněné místo k reklamě nabídne veřejným institucím.

No kde to jsme, to je zas nějaká kryptokomunistická protitržní klika, že jo? Co taky ve Francii jiného? Za chvíli to bude povinné v celé EU. Anebo... Nešlo by z toho přeci jen něco vytřískat i pro českého občana, který tak rád chrání práva, která nevyužívá (např. inzerovat) na úkor těch, kterými disponuje (žít v pěkných městech)? Už o tom nějakou dobu přemýšlím.

Šance, že se u nás někdo pozastaví nad ohavnostmi v krajině podél dálnic či holými zadky podél cest, o kterých už jsem psala, ta je věru malá. Zvlášť v sezóně, jako je tato: Merry Shopping, jásá na mě v prostorách metra vizuál, který si nedává za cíl nic složitějšího než sdělit, že nám, hosana, znova přicházejí svátky kreditního kreténismu.

Proto bych si zcela v tržním duchu představovala, že když už máme ke Grenoblu tak blízko jako Beroun k Babylonu, obrátí se aspoň logika, s níž se apeluje na naši pozornost. Jinými slovy, jestli na mě chce někdo za zdmi mého bytu vyřvávat nesmysly o svém artiklu, stylu či značce, měl by mi za to cálovat, až se z něj bude kouřit.

V principu očekávám, že někdo přijde s klíčem, podle něhož se budou inzerenti občanům skládat na měsíční paušál podle toho, jak relevantní jsou v rámci jejich cílové skupiny. Uznávám, že jsem to zatím nedotáhla, ale tohle je stejně varianta řešení s ohledem na několik málo nadcházejících let, než se všechen ten sajrajt digitalizuje a poleze nám do bytu vzduchem, například tak, že nám budou u oken zastavovat drony, a kdo má okno i na záchod, ten má smůlu dvojnásob. Jak říkám, nedotáhla jsem to, ale takovou dvacku měsíčně by to hodit mohlo.

Pro příští dekády bych to viděla systémověji a šla na to přes vynálezce a rušičky. Reklama na kilo brambor v akci by se během mé vycházky proměnila v Les Alyscamps od Paula Gauguina, abych si připomněla, že jsem neměla ze vzteku přetírat tu druhou půlku plátna zelenými pruhy, když mi nevyšla kompozice, poněvadž jsem byla líná si to překreslit do sítě. Billboard s politikem se by se proměnil v detail z nějakého Turnerova plátna, citylight by mi při čekání na zastávce do sluchátek poslal záznam z koncertu Billa Evanse v Miláně. A tak dál.

Nejdřív by tahle technologie sloužila těm, co by si ji mohli zaplatit, a to přibližně týden, než by to zase někdo hacknul. Pak bychom si ten nástroj pro zkrášlování venkovních prostor a sebezušlechťování užili všichni.

Co? Neříkejte, že to nejde. Viděla jsem film, a tam to šlo. Do té doby očekávám pravidelné příspěvky na plíny a důchod. Díky!