„Na desátým kilometru jsem kompletně vytuhnul, ale pak jsem slyšel: to máš tak na kilák, víc ne, to povolí, běž, běž, to pude! Tak jsem běžel, nevím jak, nechodím ještě teďko a čas nestojí za nic, ale pak jsem to dal!“ zvolá běžec.

„To nevadí, žes‘ to běžel šest hodin, už příští štreku o kus stáhneš, fakt, věř mi,“ opáčí zkušenější běžec.

„Ale to budu mít místo haksen pahýly a plíce za trenkama, ne,“ pochybuje první běžec.

„Budeš, ale je to fakt o tom vnitřním souboji, víš, to za to stojí,“ uklidní ho druhý běžec. „Já jsem pak chodil s urvaným meniskem čtyry roky po doktorech, ale doteď na to vzpomínám, to bylo moje životní vítězství,“ zasní se.

Anebo: „Učila jsem se na to měsíc a půl. Nikdy mě nevezmou. Jsem pitomá!“

„Ne, oni jsou pitomí, že nepoznali, že jsi skvělá!“

„Ne, já jsem pitomá!“

„Ne, oni!“

„Ne, já!“

(Pozn.: Pitomá je uchazečka.)

Jinými slovy, v životě se člověk může pouštět do lecjakých nepravděpodobných dobrodružství, ale to jediné, ve kterém se člověk střetne s opravdu vynalézavým podrýváním motivace či umenšováním právě prožitých zkušeností, je rodičovství.

„Třikrát v noci vstává, jo? To ještě nic není. Ten můj malej vstával pětkrát každou noc — devět měsíců v kuse.“

„A brečel ti u toho taky? Myslíš, že může mít špatné sny?“

„Jojo, brečel, a jestli ti brečí teďko, tak počkej, co bude dělat, až mu porostou zuby. To bude teprv sajgon!“

„A představ si, co se mi stalo včera. Ještě z toho nemůžu polknout hrůzou. Vypadl mi z kočáru za jízdy, vysoukal se z těch popruhů...“

„Prosímtě, to nic není. Je celej, ne? Mně ten můj vylezl z gauče na knihovnu a pokusil se dosáhnout na lustr. Asi ti nemusím říkat, jak to dopadlo.“

„Ješmarjá...“

„No. Až ti začne chodit, to bude teprve řev. Denodenně!“

„No já nevím, nebude to třeba takový hezký, jak ty děti capkají, držíte se za ruce...“

„To jo, to ony capkají, ale pořád u toho padají na hlavu. Nemají ještě cit pro vzdálenost, víš. Taky ustavičně vbíhají pod auta. To si v Praze užiješ.“

„...“

„A to jsem ti vyprávěla, jak moje kolegyně vyndávala svýmu malýmu z pusy pingpongáč?“

„Nevyprávěla...“

„No! To si poslechni. Dočista mu rozervala koutky, nedalo se nic dělat! Anebo ne — tohle si poslechni: malej jiné známé běžel, běžel a zarazil si do krku celou fidorku...“

„Celou, jo?“

„Celou. Musela ho obrátit vzhůru nohama a třást s ním jak s pytlem ovsa. Už byl celej fialovej. Stihlo se to tak tak! No, a teď si vem, že máš ty děcka čtyři... To ty s jedním prakticky nevíš, o co jde.“

Toto je samozřejmě kompilát několika konverzací, ale pravidlo je jasné: kdykoliv si jako čerstvý rodič povzdychnete, že procházíte náročnějším obdobím, vždycky vám na pomoc přispěchá někdo, kdo trpěl víc — asi tak pětkrát — takže nevíte, o čem mluvíte. Ale však vy se to dozvíte!

A tak si cvičně poznamenám, dokud jsem tu sama:

„Ten můj malej se pořád mazlí. To je tak hezký.“

A sama si taky odpovím, abyste se nemuseli obtěžovat:

„No, to si užij, protože přijde den, kdy tě bude fakt děsně nenávidět! Tscha!“