Ukradli mu svobodu, a pak mu ukradli poslední moment, k němuž na tomto světě směřujeme. Vzali mu možnost dát najevo strach nebo se usebrat, i když lidé často umírají nečekaně a na poslední věci tedy nedojde. On ale věděl, že zemře. Namířili mu do obličeje kameru, přinutili ho říci cosi ohavného, jakousi ideologickou výhrůžku, a pak tohle všechno, co tomu muži ukradli a vnutili, poslali na cestu kolem světa.

Popravu, jaké padl za oběť novinář James Foley, jsme zakrátko viděli znova. Totéž žoldácká chátra z Islámského státu provedla novináři Stevenu Sotloffovi. A teď i humanitárnímu pracovníkovi Davidu Hainesovi. A jejich vyděračská videa se do našich zpravodajských sítí vpletla se stejnou samozřejmostí a péčí, jakou redakce věnují návodům na pěstění hyacintů či přípravu domácí sekané. Stačí kliknout, že? A přečkat reklamu na autobazar — tohle byl zvlášť pěkný pietní moment. Inu, Novinky, ty jsou vždycky o krok napřed.

Je pravda, že technický akt, při němž ti muži přišli o život, jsme neviděli — pokud tedy někdo z mně nepochopitelných důvodů nepátral na síti. Takové věci se v seriózních — či ještě polobulvárních — médiích ukazovat nesmí. Naše civilizovaná a co do důstojnosti hierarchizovaná média mají ohledy: ukáží nám vlastně všechno, o konci nelze mít pochybnost, ale etický kodex jim zavelí přistoupit k jistým dramaturgickým zásahům.

Mrtvá lidská těla se rozpixelizují, ale utrpení a pláč žen a dětí, to ne, to není krev, že ano; ani rozházené dětské hračky kolem trosek letadla nemůžou ničemu vadit. Nebo takový rozhovor s ženou, které zrovna zabili dítě.

„Televizi Prima se podařilo pořídit exkluzivní rozhovor s matkou zavražděné holčičky,“ řekl minulý týden do mikrofonu nepěkně intonující reportér této „rodinné“ stanice. Bulvár má dodnes žně, ta část lidské povahy, která by se chodila dívat na souboje gladiátorů do cirku nebo věšení a operace s gilotinou na náměstích se plácá po játrech s voláním po tvrdém trestu a starozákonní spravedlnosti.

Kdysi se prý o těchto věcech ještě vedly v redakcích debaty. Co ukázat, kolik toho ukázat, za jakých okolností, komu se tím může ublížit, komu naopak prospět, když se pravda ukáže taková, jaká je. Ale že máme ten internet, kde se stejně dá najít všechno, když se po tom hnusu člověk trochu pídí, jako by na tom už vůbec nezáleželo.

Aby nebyla mýlka: nevolám po cenzuře médií ani internetu. Ale možná by nebylo od věci přestat se schovávat za strojově-výrobní mód a „ustavičný souboj s časem“, tu vrcholnou výmluvu pro to, aby novinář nemusel přemýšlet o správnosti, vhodnosti nebo míře. Čím se pak odlišujeme od společenství, kde si neváží lidského života?

O zpravodajství za hranicí pornografie napsal na konci července 2014 výtečný článek Miloš Čermák. 

Poslední dobou vnímám pornografii ne jako surové zobrazování toho, co a jak lidé dělají a co se jim děje, ale jako na efekt vypočítané šmírování. Šmírování lidského utrpení, lásky nebo třeba jiné autentické emoce. Porno je to, na co kliknete, a pak se za to stydíte.

Dost často se stydím i za to, na co jsem pro jistotu neklikla. Ty popravy jsem neviděla; všechno o nich bylo řečeno textem a ilustrační fotkou. Od té doby hledám ostrov relativní čistoty v jímce mainstreamových zpravodajských kanálů, které o smrti a bolesti dokáží pojednat se základní pietou. Abych nemusela stát pod šibenicí s těmi, kdo se rádi dívají.

Netřeba asi dodávat, že vím, že mám smůlu.