Řekněme si to na rovinu — herečky, zpěváci a všechny příbuzné druhy osobností odvozených od svého výskytu na obrazovce musejí vědět víc než běžný smrtelník. Jinak by v zahraničí nevydělávaly bambilióny dolarů a v tuzemsku neokupovaly možná víc než polovinu veškeré mediální produkce.

Je proto nasnadě, že se s nimi soustavně provádějí tytéž kontrolní hovory, s některými úspěšnějšími jedinci dokonce v pravidelných intervalech, ačkoliv místo narození ani jejich oblíbený pokrm, tyto rafinované podrobnosti z jejich zcela neprůměrných životů, obvykle proudu času odolají. Ale hlavně tu máme tyto klasické žánry (no dobře, autorka je trochu variuje):

„Jak jste se, proboha, zrovna vy dostal/-a k hraní/ zpěvu?“ „Kdy vás tatínek zase zahrnul do poslední vůle?“ „Jaký to byl pocit, běhat nahatá po forbíně?“ „Jak často vás pan režisér na place tloukl?“ „Co jste musel udělat pro to, aby vám dali ten štěk v Nemocnici?“ „Kdy vám XY přestala do kostýmu zapichovat špendlíky za to, že jste jí přebrala milovníka?“ „Pletou si vás pořád na ulici lidé s Démonem s řetězovou pilou nebo už chápou, že je to jen jako?“

A tak dál.