O popularitě se říká, že je to „mrška nestálá a vrtkavá“. V politice toto rčení platí dvojnásob. Ve svém článku se pokusím rozvíjet a filosoficky analyzovat svou domněnku o tom, že „největším protivníkem Andreje Babiše je čas“. Skoro bych zde použil parafrázi z názvu jednoho kriminálního filmu: Čas nepracuje pro Babiše. Proč mám ten pocit? A kdo jednou případně sesadí lídra hnutí ANO z trůnu politické obliby? Vstanou snad noví Babišové?

Kdo se trochu pohybuje v oblasti marketingu, ví, jak funguje tzv. mýtus popularity. Celá kampaň hnutí ANO a jejího lídra, úspěšného miliardáře se spornou minulostí, byla z hlediska marketingu připravena naprosto brilantně. Nejsme jako politici! Jenže tato marketingová strategie nikdy neplatí v dlouhodobém horizontu. A v tom tkví Babišův problém.

Andrej Babiš obratně využil frustrace široké veřejnosti směrem k tezi, která generalizuje celé období od roku 1989 v naší zemi. Krize u nás trvá podle Babiše nikoli pět či deset let, ale rovnou dvacet čtyři let. Znamená jeho výrok snad skutečnost, že před rokem 1989 zde bylo vše v pořádku?

Tím Babiš získal pár let navíc. Za své kardinální nepřátele si současný ministr financí chytře zvolil dva krajní maskoty - ekonomické průšviháře — Václava Klause a Miroslava Kalouska.

Zajímavé je povšimnout si faktu, že Klaus i Kalousek se v jistém dobovém kontextu těšili stejné důvěře a oddanosti širokých mas jako v posledních volbách Babiš. Kdo věřil Klausovi nebo Kalouskovi, ten se hořce zklamal. Ale Babišovi věří. Babiš je (prý) jiný než Klaus/Kalousek. Babišovi nejde o peníze, Babiš nemá zapotřebí krást. Stačí to však?!

Úděl spasitele věcí veřejných na sebe před lety vzaly Věci veřejné. Jak to dopadlo, víme dnes všichni. Čekání na „politického mesiáše“, „deratizátora Augiášova chléva“, je jako čekání na Godota. Pramení z něj víra a naděje, strach, skepse, beznaděj, zoufalství. Ale Godot stále nepřichází. A v té hře vystupují také otroci…

O tom, jak funguje přerozdělování peněz z různých veřejných fondů do soukromých firem pod taktovkou státu a ministerstev, není třeba vést obšírné disputace. Stejně tak o tom, že stát není totéž co firma a že tzv. firemní kulturu nelze naroubovat na všechny aspekty života společnosti. Ano, bude líp! Tak znělo hlavní krédo Andreje Babiše. Bohužel, nebo možná vlastně naštěstí, ani v tržní společnosti není vše ke koupi!

A právě onen rozpor mezi babišovskou firemní praxí a duchovní dimenzí společnosti je příčinou soudobého marasmu České republiky. Andrej Babiš u nás zavedl ideovou anomii. Pokud něco není firemně měřitelné, najednou nevíme, co s tím. Možná nakonec dojde k totální ideové vyprázdněnosti politiky. Partaje zůstanou, ač jednotlivé politické strany budou tvořit jen jakousi améboidní hmotu.

Pominu pomlouvačné články o „normalizační buržoazii“, jež má údajně tvořit základní pilíř Babišova hnutí, a raději přejdu k otázce, jestli v posledním roce neprožíváme cosi jako „novou normalizaci“.

Politicko-ekonomická kultura je pro společnost nastavena tak, že „za určitých podmínek při dostatečné rezignaci na neměřitelné hodnoty lze prožít relativně pohodlný život“. Kdo si však dovolí „dělat problémy“, může odejít. Nezapadá. „Támhle jsou dveře“. „Každý je nahraditelný.“ „Uděláš to pro firmu ty, nebo to udělá někdo jiný místo tebe!“

Jelikož se společnost (organický, leč vnitřně diferencovaný celek) opravdu nechová jako poslušný firemní zaměstnanec, vyvstanou Andreji Babišovi nové, nepředpokládané překážky. Možná, že v samém paradoxu dějin proti němu vstanou jeho klony, které budou oplývat jinými nástroji a odlišným, specifickým, neokoukaným marketingovým šarmem. A tak si dovolím položit řečnickou otázku: Až se lidem bude zdát, že „líp pořád není“, a kobliha jim coby skromná cena útěchy nepostačí, vstanou noví Babišové?

Příští Babiš však bude mít už jen dvě možnosti: Buďto si nás koupí všechny, nebo nám nabídne partnerství postavené na družstevním principu. Ostatně, jak pravil Rudolf II. v podání Jana Wericha: „A My se teď jdeme historicky znemožnit.“