Česká republika nutně potřebuje koncepci sociálního bydlení a zákon o sociálním bydlení. Čím dál více lidí končí na ulici. S tím také vzrůstá počet rodin, které bydlí na ubytovnách, v azylových domech, nebo v segregovaném bydlení.

Zvyšuje se finanční nedostupnost bydlení. Podle Platformy pro sociální bydlení se problém bezdomovectví a vyloučení z bydlení týká více než dvou set tisíc lidí.

„Bydlení je problém pro osmdesát procent mých klientů,“ svěřuje se terénní sociální pracovnice Eva (42), která se už nemohla dívat na to, jak lidé, kteří ji žádají o pomoc, končí na ubytovnách, v ghettu nebo na ulici. Rozhodla se něco dělat. Jenže její nadřízení mají pocit, že by úřad neměl fungovat jako realitní kancelář, a že pracuje nad rámec toho, co je její náplň práce. Proto Eva v naší reportáži vystupuje anonymně.

Od bydlení se podle ní odvíjí vše další. Rodina, která bydlí v ubytovně, nebo v jinak nevyhovujících podmínkách třeba u příbuzných, může jen těžko začít normálně fungovat. Stísněné prostory, špatné hygienické podmínky, štěnice, plísně a drahý nájem: to vše vytváří situaci, ze které je obtížné se dostat. Problémy se kupí a s rodinou v podstatě nelze pracovat na tom, aby je řešila.

Základ

Bydlení je základ, tvrdí Eva a popisuje, jak se rodiny, kterým bydlení našla, postupně začaly měnit. Rodiče si našli práci, děti začaly chodit pravidelně do školy. „O některých už ani nevím, přestali sem chodit, protože už mě nepotřebují.“

Vše začalo krátce poté, co nastoupila na nové místo. „Když jsem šla ven, viděla jsem venku mladou ženu s dítětem v kočárku. Jezdila pořád dokola tady kolem. Nedalo mi to a zeptala jsem se jí, proč je pořád venku? Nemám kam jít, odpověděla mi.“

Anatolie Virágová totiž bydlela u své sestry, jenže v bytě bylo příliš mnoho lidí a ona tam nemohla být přes den. A tak se svým synkem Pepíkem v kočárku trávila dny venku. Jezdila sem a tam.

„Pozvala jsem ji dál a chtěla jsem jí nějak pomoci. Ubytovna nepřicházela v úvahu, ubytovna to je konečná.“ Eva moc dobře věděla, že z ubytovny je velice těžké hledat si práci, ale i posílat dítě do školy. „A tak jsem začala obvolávat inzeráty na byty. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme byt našly.“

Podruhé se k podobné taktice uchýlila, když její klienti s pěti dětmi bydleli na ubytovně. Obývali jednu malou místnost ve velice stísněných podmínkách. Jejich nejmladší dcera si nese psychické následky dosud.

Najít bydlení pro sedmičlennou romskou rodinu bylo ještě těžší. „Udělali jsme přes třicet prohlídek bytu. Vždycky je odmítli. Někdy na nás mávali už zdálky, ať se ani nepřibližujeme, když viděli, že se jedná o romskou rodinu,“ popisuje Eva.