Česká republika nutně potřebuje koncepci sociálního bydlení a zákon o sociálním bydlení. Čím dál více lidí končí na ulici. S tím také vzrůstá počet rodin, které bydlí na ubytovnách, v azylových domech, nebo v segregovaném bydlení.

Zvyšuje se finanční nedostupnost bydlení. Podle Platformy pro sociální bydlení se problém bezdomovectví a vyloučení z bydlení týká více než dvou set tisíc lidí.

„Bydlení je problém pro osmdesát procent mých klientů,“ svěřuje se terénní sociální pracovnice Eva (42), která se už nemohla dívat na to, jak lidé, kteří ji žádají o pomoc, končí na ubytovnách, v ghettu nebo na ulici. Rozhodla se něco dělat. Jenže její nadřízení mají pocit, že by úřad neměl fungovat jako realitní kancelář, a že pracuje nad rámec toho, co je její náplň práce. Proto Eva v naší reportáži vystupuje anonymně.

Od bydlení se podle ní odvíjí vše další. Rodina, která bydlí v ubytovně, nebo v jinak nevyhovujících podmínkách třeba u příbuzných, může jen těžko začít normálně fungovat. Stísněné prostory, špatné hygienické podmínky, štěnice, plísně a drahý nájem: to vše vytváří situaci, ze které je obtížné se dostat. Problémy se kupí a s rodinou v podstatě nelze pracovat na tom, aby je řešila.

Základ

Bydlení je základ, tvrdí Eva a popisuje, jak se rodiny, kterým bydlení našla, postupně začaly měnit. Rodiče si našli práci, děti začaly chodit pravidelně do školy. „O některých už ani nevím, přestali sem chodit, protože už mě nepotřebují.“

Vše začalo krátce poté, co nastoupila na nové místo. „Když jsem šla ven, viděla jsem venku mladou ženu s dítětem v kočárku. Jezdila pořád dokola tady kolem. Nedalo mi to a zeptala jsem se jí, proč je pořád venku? Nemám kam jít, odpověděla mi.“

Anatolie Virágová totiž bydlela u své sestry, jenže v bytě bylo příliš mnoho lidí a ona tam nemohla být přes den. A tak se svým synkem Pepíkem v kočárku trávila dny venku. Jezdila sem a tam.

„Pozvala jsem ji dál a chtěla jsem jí nějak pomoci. Ubytovna nepřicházela v úvahu, ubytovna to je konečná.“ Eva moc dobře věděla, že z ubytovny je velice těžké hledat si práci, ale i posílat dítě do školy. „A tak jsem začala obvolávat inzeráty na byty. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme byt našly.“

Podruhé se k podobné taktice uchýlila, když její klienti s pěti dětmi bydleli na ubytovně. Obývali jednu malou místnost ve velice stísněných podmínkách. Jejich nejmladší dcera si nese psychické následky dosud.

Najít bydlení pro sedmičlennou romskou rodinu bylo ještě těžší. „Udělali jsme přes třicet prohlídek bytu. Vždycky je odmítli. Někdy na nás mávali už zdálky, ať se ani nepřibližujeme, když viděli, že se jedná o romskou rodinu,“ popisuje Eva.

Síť

Rodinu se nakonec podařilo umístit. A pak se to rozjelo. Když Eva zjistila, že to jde, sháněla bydlení pro další rodiny. Podařilo se jí vytvořit síť kontaktů, seznam majitelů, kteří jsou ochotní ubytovávat romské nájemníky.

Snažila se, aby do jednoho domu šla vždy jen jedna romská rodina. Vedl ji k tomu ohled na stávající nájemníky, ale i přesvědčení, že jedině tak lze reálně uvádět integraci v skutečnost. Během jednoho roku umístila několik desítek rodin.

Svou aktivitu po kritice nadřízených utlumila, ale dnes jdeme na prohlídku bytu. Jedem z majitelů, který v minulosti s Evou spolupracoval, má totiž volný byt. Rodina, která v něm bydlela před tím, odešla do menšího, levnějšího bytu.

S důvěrou se tedy obrátil na Evu, aby mu někoho „dohodila“. Čekáme spolu s budoucí nájemnicí před domem a majitel přichází. Uvádí nás do bytu, všechno ukazuje, vysvětluje. 

↗

Rodina se nastěhuje příští týden. Majitel se se svou nájemnicí vidí poprvé, ale zjevně je klidný. „Když jsem byl kluk, chodili jsme s Romy do školy, u nás na vesnici nechodili všichni do zvláštní, jako v okolních vesnicích,“ vzpomíná.

„Ty ghetta, to není dobrý, když se to takhle rozděluje, to nevede k ničemu dobrýmu,“ dodává. Byt má pro svého syna a poté, co se poprvé nechal Evou přesvědčit, ať to zkusí, už považuje pronájem romské rodině za docela normální.

Mediátorka

Cestou zpátky na úřad zvoníme u dveří bytu, kde už nějaký čas bydlí jedna z umístěných rodin. Matka není doma, otevírá sedmnáctiletá dcera. Zve nás dál a vzpomíná, jak se do bytu nastěhovali.

Než bydlení našli, bydleli u příbuzných. V paměti jí utkvělo, jak krátce po jejich přestěhování vzniklo v domě podezření, že snad ona, nebo její máma, kouří ve sklepě trávu. Tehdy zavolali paní Evu, aby jim problém pomohla vyřešit.

Sešli se dole v prádelně s ostatními nájemníky a vyříkali si to. Ukázalo se, že rodina ve sklepě trávu nekouřila a od té doby byl klid. Noví nájemníci, zvlášť pokud jsou viditelně odlišní, mohou v obyvatelích domu vzbuzovat nedůvěru. Proto pro Evu podepsáním smlouvy práce nekončí. Často navštěvuje domy, kde bydlí „její“ nájemníci a vystupuje zde v roli mediátorky.

„S lidmi se dá domluvit, pokud to nejsou vyloženě rasisti,“ vysvětluje Eva. Vhodnou komunikací lze prorazit počáteční nedůvěru. A majitelé, které postupně našla, jí důvěřují.

Pokud se vyskytnou nějaké problémy s ostatními nájemníky v domě, Eva od nich nedává ruce pryč. Chodí vyjednávat: „Sejdeme se třeba dole v prádelně jako v případě údajného kouření trávy. Rodina, na kterou si stěžují, ostatní nájemníci a já. A spory řešíme.“

Pokud se v domě začnou proti nové romské rodině ozývat protesty, obchází se svou rodinou ostatní nájemníky a seznamuje je. Vysvětluje, v jaké situaci se rodina nachází, čím prošla, ale hlavně se díky tomu seznámí, překročí bariéru. Pak už není takový problém, aby si vzájemně své výhrady vyříkali. A to i bez Evy.

„Někdy mi vyčítají, že své klienty příliš opečovávám, že za ně všechno řeším,“ svěřuje se Eva. Jenže klienti, kteří za ní přijdou, bývají velice vyčerpaní. Aby se vůbec se svými problémy přišli svěřit, zpravidla musejí dosáhnout dna.

„Ti lidé mají svou hrdost, nepřijdou hned, ale až když je problémy semelou,“ osvětluje. „Proto je nikam neposílám, nechci po nich, aby vykazovali aktivitu pro aktivitu. Pěkně si je tu posadím a obvolám své kontakty mezi majiteli.“

Klienti poslouchají, jak Eva vyjednává a shání bydlení. A často se stane, že další, třeba levnější byt, si pak už najdou sami. Když totiž bydlí a nemusí řešit základní existenční problémy, dokáží to. A to i díky tomu, že se pasivně účastnili Evina vyjednávání a vědí, jak na to.

Během své práce se Eva setkala i s negativními postoji ze strany zaměstnanců úřadu práce, kteří vyplácejí doplatek na bydlení. Podařilo se jí sehnat byt pro rodinu, která před tím bydlela na ubytovně, kde platila jednadvacet tisíc za měsíc.

Byt byl podstatně levnější, přesto se úřednicím zdálo, že je to příliš, což Evu rozhořčilo: „Bez mrknutí oka vyplácely vysokou částku, když se jednalo o ubytovnu, ale přispívat na byt se jim najednou zdálo moc drahé.“

Samostatnost

Když se klienti osamostatní, je to pro Evu největší radost. A stává se to právě díky tomu, že normálně bydlí. Často se stane, že si pak najdou práci a upraví se i to ostatní. „Moje ambice je, aby bydleli, aby aspoň jeden z rodičů chodil do zaměstnání a aby děti chodily do školy, což se právě odvíjí od kvalitního bydlení,“ shrnuje Eva.

Bydlení je základní potřeba. Podle Evy je pro emancipaci klientů naprosto klíčová. Ještě se občas stýká se svou první ubytovanou klientkou Anatolií Virágovou. Její syn Pepík Evě tyká a Eva se jednou žertem ohradila: „Jakoupak budu já u něj mít autoritu, až sem bude ke mně chodit, když mi tyká?“

Anatolie: „Ale on sem chodit nebude!“

↗