Přemýšlení o proměnách člověka v rámci teorie ucelenosti mě přivedlo k názoru, že se člověk může stát zabijákem i světcem. Změna společenského systému a změna člověka (a stejně tak v obráceném sledu, změna člověka a změna lidského společenství) probíhají současně a navzájem se podmiňují a ovlivňují. Celostní přístup respektuje jedinečnost člověka v jeho bio-psycho-sociální jednotě, takže je blízký postoji, z něhož vycházela Světová zdravotnická organizace při definici zdraví jako „stavu fyzické, psychické a sociální pohody“.

Životní zkušenosti mě poučily, že se mezi lidmi můžeme setkat nejen s vrahy (poměrně často) ale i se světci (velmi, velmi vzácně). Proto soudím, že člověk je latentní zabiják i latentní dobroděj. Jestliže soudím, že člověk jako jedinec má vlohy k zabíjení stejně jako k dobročinnosti a je tedy latentní dobroděj i latentní vrahoun, nepomíjím skutečnost, že lidé nejčastěji nerealizují ani jednu, ani druhou z obou extrémních možností.

Běžný člověk se většinou nestává vrahem a ke světectví se propracuje jen naprosto výjimečně. Nerodí se jako vrah ani jako světec, stává se jím. Stává se jím v důsledku svého chtění a své vůle toto chtění uskutečnit.

Je zjevné, že se člověk může v průběhu svého života měnit. Má-li se měnit, měl by zároveň vědět, jaký skutečně je. To zjistí nejlépe na  svých současnících - znalost současné množiny lidí je relevantní, vždyť do ní vyústily všechny množiny dříve žijící. Zároveň také dnes už zná mnohé z mechanizmů, jimiž se procesy změn člověka uskutečňují.

Za proměnami každého z nás — „člověka z ulice“, zabijáka i světce — se skrývají tytéž mechanizmy biologického, psychologického a sociálního přizpůsobování. Tyto mechanizmy s jejich zákonitostmi se odehrávají na půdě pevně nebo volněji zděděných vlastností člověka.