Když mi bylo asi patnáct let, dostala jsem se v Oně Dnes k rozhovoru s Petrou Procházkovou, novinářkou z Lidových novin, která často pobývala v Afghánistánu, kde psala reportáže. V té době měla po svatbě s Afgháncem Paikarem a narodil se jim syn Zafar.

Afghánistán nikdy nebyla moje vysněná destinace, především kvůli neustálým válečným konfliktům, nicméně rozhovor mě tehdy zaujal, snad proto, že pojednával o soužití dvou (vlastně tří) jedinců různých kultur a náboženství, ovšem jiným způsobem, než jaký byl a bohužel dodnes je běžný v mainstreamu. Na Petru Procházkovou a její vyprávění o Afghánistánu jsem v životě narazila ještě několikrát, nicméně před pár dny jsem si na ně opět vzpomněla — a to kvůli dokumentu Lenky Klicperové a Jarmily Štukové.

První signál, že dokument Ženy v zemi Tálibánu bude takový, jaký bude, jsem vypozorovala z rozhovoru s Lenkou Klicperovou pro Mladou frontu Dnes.

Při čtení jsem — možná neoprávněně — nabyla dojmu, že toho Lenka Klicperová o Afghánistánu příliš neví, jinak by nemohla tvrdit, že Kábul byl před pár desetiletími Vídní východu (v té době byl Afghánistán stále nejchudší zemí v regionu), že je možné provdat se až v osmnácti letech (ve skutečnosti je věková hranice o dva roky nižší) nebo že „jedenáct dětí /u ženy/ není žádný počet“, přitom je v zemi podle UNICEFu úhrnná míra plodnosti 5,5 dítěte na ženu.

↗

V dokumentu Ženy v zemi Tálibánu chybí jakákoliv reprezentace těch žen, které nejsou ani hrdinky z médií, ani zoufalé osoby bojující o život. Foto ISAF Public Affairs

Dále mě zarazilo, že považovala segregaci pohlaví v kontextu afghánské společnosti za neštěstí pro ženu. Jako pro ženu z České republiky je pro mě segregace podle pohlaví stejně vzdálená jako pro Lenku Klicperovou, mám však pocit, že v tomto případě nahlížela na tamější společnost příliš eurocentricky a neuvědomovala si, že stejně tak, jako my Evropanky můžeme mít výhrady k tomuto zvyku, Afghánky zase mohou mít výhrady k tomu, že u nás k žádnému oddělování podle pohlaví nedochází, tudíž ženy nemají dostatek prostoru, kde by mohly pobývat bez nechtěné pozornosti ze strany mužů.

Na dokument jsem se nicméně podívala. Bohužel se moje obavy potvrdily.

Pokud by se na dokument podíval člověk, který o Afghánistánu v životě neslyšel, nabyl by dojmu, že se jedná o velmi nebezpečné místo, kde jsou ženy buď průkopnice (první generálky nebo první fotbalistky), nebo oběti domácího násilí na dně společenského žebříčku (ženy v uprchlických táborech nebo azylových domech). Chybí zde jakákoliv reprezentace těch žen, které nejsou ani hrdinky z médií, ani zoufalé osoby bojující o život.

V dokumentu bývá Afghánistán nazýván zemí pod vládou mužů, avšak tento popis je silně zavádějící. Krom toho, že ve vládě zasedají tři ministryně (profesorka Hosn Bánú Ghazanfar za ženské záležitosti, doktorka Soraja Dalíl za veřejné zdravotnictví, Ámena Sáfí Afzalí za práci, sociální věci a týrané a postižené osoby), je potřeba si uvědomit, že patriarchát nemusí být nutně jen nadvládou mužů obecně, nýbrž nadvládou privilegovaných, jak jsem uvedla ve svém sloupku Chraňme muže před patriarchátem.

Jestliže v dokumentu zaznívá, že afghánské ženy se potýkají ve velké míře s negramotností a nezaměstnaností, je potřeba také dodat, že se stejným problémem se potýká i většina afghánských mužů.

Dokument také nahlíží odcizujícím způsobem na šátek, jako by byl nějakým znamením útlaku nebo nějakým určujícím příznakem Afghánek. Je to vidět například při záběrech z předávání ocenění generálce Khatol („Afghánistán není jen zemí zoufalých zahalených žen...“ — představte si, že by někdo napsal: „Česká republika není jen zemí zoufalých žen v podprsenkách...“). Pikantní je, že generálka také nosí šátek.

Armádní letkyně Nilúfar Rahmání je pro změnu tázána, jestli by si vzala na sebe burku. Technicky si neumím představit, jak by mohl někdo v burce ovládat letadlo, nicméně burku nosila i první afghánská policistka, Malalai Kakar, která byla zavražděna Tálibanem roku 2008 a jejíž fotka byla nedávno nechvalně použita v kampani za zákaz burky. Nepochopila jsem tedy, jaký byl účel této otázky.

Jinými slovy: Ačkoliv si autorky projektu vytyčily za cíl odpovědět, zda-li jsou afghánské ženy emancipovanější než za vlády Tálibanu, dokument uspokojivou odpověď přinést nedokáže, protože pracuje s extrémy na obou stranách a už předem zaujímá jisté předsudky. Bohužel i bohudík musím říci, že o životě afghánské střední třídy jsem se dozvěděla víc z povídání Petry Procházkové než z tohoto čerstvého dokumentu. Snad se do budoucna produkce dokumentů vysílaných Českou televizí zlepší.