Nedávno mou pozornost upoutal reklamní slogan Zde jsem člověkem. Zde nakupuji. Jak jsem se později dočetl, odráží to „nejen firemní filozofii, ale i pocit, který by měl mít zákazník při každém nákupu.“ Tato slova prý vyjadřují, že obchodní řetězec „uznává individualitu každého člověka a váží si jí. Každý zákazník je jedinečná osobnost se svými specifickými potřebami…Stručně řečeno, člověk je na prvním místě.“ Proti této krásné a vznešené firemní filozofii samozřejmě nelze nic namítat.

Nemohu si však pomoci, ale v mé mysli tento slogan vyvolává i některé jiné asociace. Kdybych to celé obrátil: Pokud zde nenakupuji, tak zde člověkem nejsem nebo alespoň ne tak úplně plnohodnotným a dostatečně individuálním? Možná jen nakupování nám dá tu správnou lidskou důstojnost a hodnotu.

„Komerční filozofii“ dnešní doby by asi nejlépe vystihoval reklamní slogan Nakupuji, tedy jsem. Zatím jsem ho ještě nikde neviděl, ale co není, může být. Už neplatí žádné descartovské Cogito ergo sum. Nemyslet a nakupovat. Kdo moc přemýšlí, málo nakupuje.

V nějaké podobě a rozsahu samozřejmě nakupuje prakticky každý, ale postoj k této aktivitě může být různý. Někdo nakupuje jen když už opravdu musí (většinou se to tvrdí o mužích). Jiná část populace prochází obchody naopak často a ráda (obvykle se to přisuzuje ženám). V extrémní podobě se nakupování také může stát závislostí, která vyžaduje velké finanční zdroje.

↗

„Komerční filozofii“ dnešní doby by asi nejlépe vystihoval reklamní slogan Nakupuji, tedy jsem. Foto en.wikipedia.org

Za naprosto patologickou a scestnou pokládám představu, že když na něco nemám peníze, tak si prostě půjčím. Někteří jedinci už možná zapomněli, že také existuje možnost něco si předem našetřit (námitka: Já to chci hned teď) nebo si to nekupovat (námitka: Já to prostě mít musím). Jedno české (možná moravské) přísloví praví: Natahuj se, jak peřina stačí. Zdravý selský rozum už ale dnes není v módě.

Já osobně nemám nákupy v lásce hlavně proto, že se při nich musím neustále rozhodovat. Je to vlastně bez nadsázky téměř existenciální téma: Člověk je odsouzen k nutnosti volby. Koupit či nekoupit a pokud ano, tak co? Čím větší výběr, tím těžší rozhodování. Ještě před třiceti lety toho v našich obchodech zase tak mnoho nebylo, což možnost i nutnost výběru výrazně redukovalo. Lidé, kteří ještě třeba zažili válečnou či poválečnou dobu, se tak během svého života postupně dostali z extrému nedostatku do extrému přebytku nabídky.

Při shoppingu můžeme vybírat racionálně (poměr kvality a ceny), emotivně (líbí se mi to a chci to) nebo intuitivně (tuším nebo cítím, že by se mi to mohlo hodit). Ať už se rozhodnu podle jakéhokoli kritéria, vždy zůstane pochybnost, jestli jsem udělal dobře. Neměl jsem raději koupit něco jiného?

Problém je v tom, že často bereme i věci, které jsme původně vůbec nechtěli a vlastně je ani nepotřebujeme. Jenže odolejte těm naprosto úžasným a báječně výhodným nabídkám, akčním slevám a nekupte to za tu cenu! V jednom supermarketu mají dokonce už i nedělní jackpot…

Bez peněz do obchodu nelez! Před časem jsem viděl tričko s nepřehlédnutelným úderným heslem Money Is My Religion. Jaký to výstižný hlas dnešní doby! Cítím z něho především určitou provokaci ve smyslu: „Kašlu na takzvané duchovní a morální hodnoty a jediné co chci, jsou prachy, za které si všechno a všechny koupím.“ Samotné heslo má ovšem i reálnou logiku a smysl.

K náboženství nepochybně patří projevy uctívání a víry. Obojí skutečně často najdeme i ve vztahu k penězům. Mnoho jedinců peníze přímo zbožňuje a dokazují to tím, co všechno jsou schopni pro jejich získání udělat. Spousta lidí také věří, že kdyby měli hodně peněz a mohli si koupit všechno nebo alespoň většinu toho, co si kdy přáli, budou konečně šťastní (pokud možno až do smrti). Jak zpívá Richard Müller: Štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš.

Místo všech více či méně originálních, vtipných, hloupých i trapných reklamních sloganů a spotů by vlastně jen stačilo napsat či říct: Chceme vaše peníze. Toto upřímné a pravdivé přiznání by však bylo pro obchodníky zároveň likvidační a sebevražedné, takže se ho asi hned tak nedočkáme.

Jsme tedy soustavně a vytrvale přesvědčováni, že máme vydělávat hodně peněz, abychom je v zápětí zase mohli utratit. Podporujeme tak přeci hospodářský růst a pomáháme zlepšovat ekonomiku našeho státu. Roste nám HDP a kdoví co ještě. Neříká se ale náhodou, že žádný strom neroste do nebe?

Omlouvám se, že jsem laskavého čtenáře zahrnul větším než malým množstvím hesel, sloganů a přísloví. Omlouvám se také všem, kterým jsem znechutil nakupování.