V předminulých nedělních Otázkách Václava Moravce si předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková postěžovala, jakým problémem je, když nemám strategii energetické bezpečnosti. Není první. A nejde jen o strategii v této oblasti.

Naše politická scéna se ocitla v jakémsi prazvláštním patu, jaký jsme asi v polistopadovém období nezažili. A těžko proto hledat nějaký příměr. Momentálně na to možná má vliv i ukrajinská krize. Ta spolu s někdejší jugoslávskou představují asi nejvážnější přímou bezpečnostní hrozbu v posledním čtvrtstoletí. To do určité míry tlumí i vnitropolitické spory.

Slabá role opozice

Co rozhodně nelze zároveň přehlédnout je slabá role opozice. A to je v demokracii vždy velká škoda. Za opozici vlastně vehementněji mluví jen Miroslav Kalousek. Tomu se na první pohled mluví lehce, ale málokdo mu věří, většina lidí si myslí, že největší odpovědnost za sedmileté vládnutí pravicové koalice má on. Je také nejméně oblíbeným politikem, což hlavního mluvčího opozičních sil do určité míry diskvalifikuje.

Pokud jde o TOP 09 jako nyní nejsilnější opoziční stranu, někdejší atraktivní role Karla Schwarzenberga se vytrácí. Stejně tak kdysi aktivní Petr Gazdík ustoupil do pozadí a jeho nástupe v čele STAN Martin Půta se teprve začíná prosazovat. Leoš Heger je spíše znám jako exministr zdravotnictví a o Heleně Langšádlové málo lidí přesně ví, do které strany vlastně patří — podařilo se jí však popudit proti sobě seniory svým odmítáním zvýšení jejich důchodů.

Ještě svízelnější situace je v ODS. Nemluví za ni v podstatě nikdo, a když se na veřejnosti objeví Petr Fiala, jeho vystoupení moc přesvědčivá nejsou, vadí jim kantorská dikce. Moc v tom nezměnil ani jeho pokus o bojovnější rétoriku na mimořádné konferenci ODS. Působení prvního místopředsedy a europoslance Jana Zahradila je pro krajní protiunijní postoje pro stranu spíš kontraproduktivní.

Kdysi aktivní a pro mnoho lidí přesvědčivá Miroslava Němcová spíše mlčí. A tak situaci často zachraňuje místopředseda Martin Kupka, kterého kdyby měl hodnotit Miloš Zeman, tak by o něm asi řekl, že se vysokou politiku teprve učí. Z řad ODS lze pociťovat i strach, co se ještě může dít kolem expremiéra Petra Nečase.

Chce vůbec někdo strategickou iniciativu převzít?

Co je z hlediska tématu nejvážnější, z vystoupení opozičních politiků bývalých vládnoucích koaličních stran není patrné, že by chtěli převzít strategickou iniciativu. Reakce jsou většinou dílčí a není z nich patrné, zda vycházejí z promyšleného opozičního politického programu.

Ostatní dvě parlamentní nekoaliční strany, KSČM a Úsvit přímé demokracie, představují opozici spíše nakloněnou vládě. Řada komunistických voličů také asi přebíhá k hnutí ANO a Okamurův Úsvit nejspíš jako někdejší Unie svobody, Věci veřejné a LIDEM zůstane stranou na jedno použití. TOP 09 se jí dosud nestala jen proto, že ODS v podstatě zkrachovala — paradoxně podle převažujícího mínění do značné míry Kalouskovou zásluhou. Hnutí ANO v podstatě těží z krize tradičních politických stran.

A co vládní koalice a prezident?

A tak více pozornosti je věnováno vztahům uvnitř vládnoucí koalice. Hnutí ANO se i podle vlastního přiznání teprve politickým subjektem stává. Ani KDU-ČSL nijak o převzetí strategické iniciativy neusiluje, spíš tenduje k tomu mít ve srovnání s koaličními partnery jiný názor. Takže rozhodujícími protagonisty politické scény jsou ČSSD a prezident.

První projev prezidenta Miloše Zemana k národu koncem minulého roku postrádal podle převažujícího mínění vizi. Právě od něho se očekávala, byl jediným polistopadovým premiérem, který se díky své profesi pokusil z operativy vymanit a řídit zemi strategicky.

Trochu historie

Na Úřadu vlády byla po jeho nástupu ustavena Rada pro sociální a ekonomickou strategii. Začaly se zpracovávat odvětvové koncepce a strategie. Vláda pod jeho vedením pořádala speciální jednání k uvažovaným prioritám s přizváváním odborníků. Byly založeny základy informatizace společnosti.

Čtyři místopředsedové vlády koordinovali ekonomický, sociální a bezpečností subsystém a legislativu. Následující vlády na tuto efektivní roli místopředsedů rezignovaly s omluvou, že koaliční vláda to neumožňuje — nejspíš proto, že stranictví je důležitější než optimální chod vládní exekutivy.

Prvotní Zemanův entuziasmus ale pod tlakem operativy postupně ochaboval. Úředníci nebyli na takový typ práce a vládnutí připraveni. V rezortech existovala liniově štábní organizace, chyběly předpoklady pro projektové řízení, které je při řešení strategických záměrů nezbytné.

Zájem o koncepční řešení problémů země definitivně pohasl po nástupu Stanislava Grosse, který jako premiér v rozhodování státu otevřel prostor k uplatnění komerčních zájmů. Projevilo se to v netransparentní privatizaci veřejného majetku a v přesunu prostředků na vědu z veřejných výzkumných institucí na průmyslovou lobby.

Pravicové vlády se poté řídily ideou čím méně státu, čím méně regulace trhu, tím lépe. Na systematickou přípravu koncepčních rozhodnutí zanevřely, nebo preferovaly instituce s ekonomickými zájmy jako v případě důchodové reformy penzijními společnostmi.

Kdo a jak se toho ujme?

Pro dlouhodobou prosperitu České republiky bude přitom rozhodující to, zda, kdo a jak se zhostí úlohy uplatnit strategickou dimenzi v řízení, možná důležitější, než zda a jak kvalifikovaně zvládnou noví ministři agendy svých resortů.

Stále platí, že státy, které zvládnou umění strategicky řídit, které dokážou dohodu o žádoucích cílech doplnit i konkrétními kroky, jak k nim dospět, kdo všechno za ně ponese odpovědnost, a jaké zdroje k tomu budou uvolněny, jsou právě ty, kterým se v podmínkách globalizované ekonomiky dlouhodobě daří. Například Finsko.

Ale u nás stále platí: kdo nyní strategickou iniciativu vůbec převezme? Nejblíže k tomu logicky má z hlediska pravomocí Sobotkova vláda. Ve světě je běžné, že strategický útvar bývá podřízen přímo premiérovi. Ten jeho služeb využívá při koncipování a realizaci vládní politiky. V programovém prohlášení vlády ale žádný takový explicitně vyjádřený závazek nenajdeme. Ze všech českých politiků má k tomu proto stále nejblíže Miloš Zeman.

Zatím se k nám od prezidenta a premiéra dostávají informace převážně operativního charakteru, za nimiž nepozorujeme až na výjimky jasněji definovaný strategičtější záměr (tou výjimkou byl např. premiérův postoj k ukrajinské krizi, sankcím a vojenským základnám). Z prezidentova týmu slyšíme obvykle jen zahraničně politického experta Hynka Kmoníčka; z poradenského hradního zázemí, resp. od pátečníků se zatím dozvídáme málo, většinou ve spojitosti s ministry vlády.

Možná bychom se mohli dočkat iniciativy od týmu premiérových poradců, který mu sestavil Vladimír Špidla. Prvním jeho počinem jsou analýzy dosavadních strategických a koncepčních. Dalším krokem bylo nedávné rozhodnutí vlády přesunout Radu pro udržitelný rozvoj z Ministerstva pro životní prostředí zpět na Úřad vlády, kde se nacházela až do nelogického rozhodnutí Topolánkovy vlády odsunout ji na jedno z rezortních ministerstev. Zda toto rozhodnutí posílí strategické uvažování vlády, ukáže teprve budoucnost.

Co především aktuálně chybí

Potřebu pracovat na vládních a rezortních koncepcích a racionalizaci řízení vlády zdůrazňuje zavedení zákona o státní službě. Efektivnější by ale bylo zahájit práce na strategických dokumentech v celém rozsahu. Na vnitropolitické scéně by bylo žádoucí přednostně artikulovat podporu zaměstnanosti, a to ne pouze na pracovní úrovni, což nyní hrozí, ale v celé vládě.

Podobně tomu je pokud jde o sociální bydlení, bezdomovectví a romské etnikum. Z mezinárodně-politického hlediska a vzhledem k ukrajinské krizi by bylo vhodné přednostně začít novelizací bezpečnostní a obranné strategie a koncepcí bezpečnostního systému, jejíž zpracování je dlouhodobě odkládáno. V této souvislosti vystupuje do popředí nutnost zpracovat již zmíněnou strategii energetické bezpečnosti.

Ani proto už nejde o to, kdo s koho, ale kdo vůbec, nejlépe společně. Jinak hrozí, že nová koaliční vláda zůstane jen u pokusů napravit v dílčích opatřeních negativní důsledky předchozího vládnutí pravicové koalice.