Jiří Dienstbier se ve svém postoji proti hidžábům pokusil zachovat alespoň feministický rozměr celé kauzy: „Osobně považuji zahalování tváří za problematické v jiných souvislostech. Pak je také otázka, zda se nám nesetkává respekt k náboženské svobodě s ochranou práv žen, které chodí zahalené, protože si nejsem jist, že to je vždy jejich svobodné rozhodnutí.“

Hidžáb tedy podle Dienstbiera nelze ve školách povolit, neboť je symbolem ženské diskriminace. Podařilo-li se tedy Dienstbierovi získat nějaké ty body kolíbáním dětských dušiček českých islamofobů, záhy o ně zase stejně rychle přišel, neboť české šovinisty současně vystavil nestravitelné progresivní levičácké úchylce ženských práv.

Pokud na celé věci někdo přeci jenom dokázal kompletně politicky vydělat, byl to zase ten všudybyl Miloš Zeman. Jeho nedávné freestylové vyjádření ke kauze muslimských šátků bylo dosud nevídaným pokusem umíchat lahodný koktejl laciné antiislámské xenofobie a odporného mužského šovinismu.