Ani pro člověka, který si nepotrpí na emotivní výkřiky a slova o páté koloně českých putinofašistů v něm vzbuzují víc než co jiného udivené pokývání hlavou, není v těchto dnech jednoduché zachovat chladnou hlavu. Zvláštní náznaky, jakési reminiscence minulé doby, navrtávají povznesený nadhled, naordinovaný pro zachování duševní rovnováhy.

Ve vagonu pražského metra, na místě, kde před volbami pravidelně visí plakáty KSČM, se objevila nabídka kursů ruštiny. Tentýž den v teletextu probleskne zpráva, že tisková agentura Ruské federace ITAR-TASS se vrací k někdejšímu názvu ze sovětské éry TASS. V pozadí vystupuje tvář ruského prezidenta, který nevzrušeným hlasem připomíná světu — nu ano, máme jaderné zbraně. A máme jich opravdu hodně.

Strach je špatný rádce. Vyhnout se strachu je v těchto dnech prakticky nemožné. Asi i proto je tak těžké věcně a realisticky uvažovat o situaci na Ukrajině, vztahu Ruska a Evropy, sankcích Západu proti Rusku a Ruska proti Západu i o postoji, jaký by měla v tom všem zaujmout Česká republika.

Co jsme zapomněli říct Ukrajině

Dění na Ukrajině se dá asi nejjednodušším způsobem shrnout takto: Rusko, které po krátkém mezidobí rozpadu Sovětského svazu a jelcinovského chaosu znovu povstalo ke své obvyklé roli imperiální mocnosti, považuje Ukrajinu, přinejmenším její východní část, za svou sféru vlivu. Ukrajina, která fázi chaosu v podstatě nikdy nepřekonala, je snadnou obětí: je zemí rozdělenou nejen jazykově, ale i mentálně, se slabou a podfinancovanou armádou.

↗

V zemích východního křídla NATO, v Pobaltí, Polsku či Rumunsku, případně i na západní Ukrajině, podle Filipa Outraty vyrostou vojenské základny. Foto archiv Severoatlantické aliance, flickr.com

Zatím to ukrajinským představitelům zřejmě nikdo otevřeně neřekl, ale představitelé Západu na obranu Ukrajiny otevřeně vojensky nevystoupí. Stejně jako již fakticky odepsali Krym, jsou připraveni učinit totéž i v případě východních částí Ukrajiny, pokud separatisté s ruskou podporou získají nad ukrajinskou armádou rozhodující převahu.

Je možné, že už se vskrytu pracuje s variantou rozdělení Ukrajiny, jejíž západní část bude nakonec navzdory někdejším zárukám pro Rusko přijata do NATO. Nová situace, obnovená studená válka, bude dostatečným odůvodněním. Ruské vedení bude moci nabídnout protizápadně naladěné veřejnosti posunutí hranice oproti nepříteli o něco dál na západ. V zemích východního křídla NATO, v Pobaltí, Polsku či Rumunsku, případně i na západní Ukrajině, vyrostou vojenské základny.

Představitelnou a smysl dávající formou zásahu ze strany Západu je nejspíš jakási obdoba ruského postupu, totiž efektivní vyzbrojování ukrajinské strany. Výsledkem může být prodloužení bojů do nedohledna či nalezení jakési dohody se separatisty o statu quo, který bude výhodný pro Rusko a nebude zcela nevýhodný pro Ukrajinu.

Jediné, co se snad zdá nepravděpodobné, je rozsáhlejší konflikt zahrnující více zemí. Tato nová studená válka, jejíž nástup se zdá být nezadržitelný, v horký konflikt, natož v konflikt jaderný, nepřeroste.

Co nám zapomněli říct o sankcích

Je stále zřejmější, že sankce proti Rusku nemohou v krátkodobé perspektivě situaci na Ukrajině nijak výrazně ovlivnit. Pokud přece, tak spíše v tom smyslu, že ruskou stranu vyprovokují k ráznějšímu postupu. Jedinou skutečně citelnou sankcí by bylo přestat odebírat ruský plyn a ropu, a k tomu státy EU nikdy nepřistoupí, protože za ně jednoduše nemají náhradu.

Hospodářské sankce snad mají význam v dlouhodobé perspektivě, jistě mohou zasáhnout ekonomiku Ruska, snížit životní úroveň. Je ale pravděpodobnější, že zároveň s tím paradoxně posílí odpor k Západu a radikální postoje ruské veřejnosti i elit. Jinými slovy, sankce sice nějaký efekt mají, ale nikoli ten, že by stát či režim, který je jimi postižen, zlomily či zásadně změnily. Mnohaleté sankce proti Íránu jsou více než dostatečným důkazem.

Rétorika sankcí má snad víc než co jiného vnitropolitický význam. Jde o to, dát jakýmsi gestem najevo odpor, ukázat veřejnosti v evropských zemích rozhodnost, byť by šlo o rozhodnost bez významného praktického dopadu. Kromě dopadu na ekonomiku jednotlivých evropských zemí, který jejích obyvatelé bezpochyby pocítí. Silná slova zakrývají slabé ruce.

Názory nejsou náboje

Není se čemu divit, že v atmosféře strachu z války, hrozby jaderné apokalypsy a rétorických cvičení na téma sankcí se daří polarizaci postojů. Skoro jako by se již horká válka s „Rusákem“ přelila přes slovensko-českou hranici. Na obou stranách je hodně patosu, emocí, přesvědčení o vlastní pravdě a o pomýlenosti a nebezpečnosti těch druhých.

Pro zchlazení horkých hlav je dobré uvědomit si několik základních skutečností. Různost názorů je normální a přirozená věc. Přirozený je bohužel i zmatek vzájemně si protiřečících informací, v nichž je obtížné se vyznat. V takto vypjaté situaci je pak normální a přirozené, že názory jsou vyhrocené a ovlivňuje je strach, který je často kořenem radikálních postojů. Názory jsou však názory, ne náboje. Musíme se naučit žít s jejich růzností, zahrnující i extrémy různého zabarvení.

Česká republika je součástí Evropské unie a NATO. Z toho vyplývají jasně dané závazky poskytnout v případě napadení spojenci pomoc. Země, která se nedokáže sama nebo ve spojenectví s jinými postarat o vlastní bezpečnost, si snad ani nezaslouží samostatnost. Postarat se o to, aby byla česká armáda schopná boje a efektivní obrany vlastního i spojeneckého území, by mělo být věcí obecného konsensu.

Premiér Sobotka si vysloužil hodně kritiky za údajně zbabělý postoj k sankcím. Ten byl jistě veden zčásti ohledem na situaci v rámci ČSSD, kde je silný odpor především k současné ukrajinské vládě považované v souladu s ruskou propagandou za fašistickou. Premiér však měl rozhodně zdůraznit, že jsou určité principiální hodnoty, které stojí za to hájit. Nepřijatelnost vojenské agrese mezi ně patří stejně jako nepřijatelnost omezování svobody slova.

Diskutovat o tom, zda a jaký smysl mají v dnešní sankce, však nelze považovat pouze za projev zbabělosti a opatrnictví. Reálným nebezpečím je totiž také to, že upadneme do pasti silných slov, která nebudou kryta posilováním rukou, totiž promyšlenými ekonomickými, diplomatickými a vojenskostrategickými kroky k posílení společné bezpečnosti. Tu sankce proti Rusku samy o sobě zcela jistě nezajistí.