Každý autor je rád, když jeho text vyvolá reakci, nejlépe reakci kritickou. Již méně rád je však tehdy, když jeho text je do velké míry nepochopen či dokonce zkreslen. Bohužel, reakce Romana Kandy, jakkoli nepochybně vedená dobrým úmyslem, je příkladem takového nepochopení.

Přivést pojmy levice a pravice na zem

Protože však téma je skutečně závažné a základní úmysl nás obou, totiž jak zastavit nástup politických „příšer“ uchylujících se k autoritářským metodám a využívajících prvků xenofobie a nacionalismu, je, jak jsem pevně přesvědčen, shodný, stojí za to pokusit se trpělivě ono nepochopení vysvětlit.

Předně, můj text nebyl implicitní, částečnou či jakoukoli obhajobou Viktora Orbána. Mým hlavním a vlastně jediným záměrem bylo poukázat na to, že Orbán dovede srozumitelně pojmenovat některé negativní jevy dnešní globalizované liberální ekonomiky a jejich dopad na život lidí, a nejen to, dokáže i nabídnout jakési reálné a konkrétní řešení. To je jeden z důvodů, proč opakovaně na hlavu poráží maďarskou levici.

Dále Roman Kanda podle mne poněkud nešťastně zavedl diskusi o schématu levice/pravice, které jsem se pokusil, možná ne úplně zdařile, přivést na zem a dát mu konkrétní podobu. Konkrétně mi šlo o tu ukázat, že existuje cosi jako „levicová ekonomická politika“, což v dnešní situaci znamená pokusit se zastavit či omezit nadvládu neregulovaného nadnárodního kapitálu a zamezit oslabování státu a jeho postupné privatizaci, například formou sektorového zdanění bankovnictví (zavedeno Orbánovou vládou v roce 2012).

To je zcela v souladu s Kandovou tezí, že levice je „především soustavným odporem proti všem formám diskriminace“ a starostí o ty nejslabší členy společnosti. Marginalizace a chudnutí celých skupin obyvatel, jejich pád do dluhové pasti, za současného odbourávání sociálního systému, to jsou strukturální formy diskriminace, které zásadně zasahují sociální práva lidí. V tomto směru jsou v neoliberální společnosti stejně diskriminováni příslušníci menšin i „většiny“.

To, že určitá politická a ekonomická opatření, která by měla prosazovat a zavádět levice, uskutečňuje někdejší liberál, dnes s výrazně konzervativními a nacionalistickými rysy, sama tato opatření jinak neznevěrohodňuje. Ani na druhou stranu nečiní z toho, kdo je zavádí, vzorového sociálního demokrata. Důležitější než nálepky „pravičák“ a „levičák“ jsou konkrétní politická opatření, a ta je třeba zvážit v jejich specifickém kontextu.

↗

Orbán navrhuje namísto přistěhovalců zaměstnávat pro málo kvalifikované práce evropské Romy a peníze Evropské unie využít místo podpory imigrantů k jejich zaškolování a zácviku. Foto archiv CKR Košice 

Ještě jednou jinými slovy, i národovecký pravičák s autoritářskými sklony může zavést některá levicová či sociálnědemokratická ekonomická opatření, a to, že je zavedl právě on, nijak nesnižuje jejich potřebnost a správnost. Z pohledu sociálního demokrata je však alarmující, že to byl právě takto zaměřený politik, komu se v určité podobě a pouze v rámci národní ekonomiky tato opatření podařilo prosadit.

Roman Kanda má pravdu v tom, že jsem se v textu nezmínil o postavení maďarských Romů. To je zřejmě chyba, protože celkový obraz Orbánova Maďarska a tudíž jeho celkové zhodnocení bez toho není možné. Učinil jsem to však záměrně. Pokud bych o situaci Romů, homosexuálů a dalších menšinových skupin v dnešním Maďarsku psal, a je to téma velmi důležité a palčivé, pozornost by se namísto na centrální myšlenku článku mohla soustředit právě na to a hlavní záměr by byl oslaben.

Jak zastavit příšery

Soustřeďme se tedy na klíčovou otázku: co udělat pro to, aby se fiasko, které postihlo maďarskou levici — nejenže v posledních volbách drtivě prohrála s Orbánem, ale na záda jí těsně dýchá fašistický Jobbik — nedostihlo časem v té či oné podobě i demokratickou levici u nás, potažmo v celé Evropské unii. S využitím ústředního motivu této polemiky: jak zamezit nástupu příšer?

Domnívám se, že asi nejhorším možným způsobem je vytěsňovat závažnost výzvy, kterou úspěšný „levopravý“ mix s autoritářskými rysy, jak ho asi nejvýrazněji ztělesňuje Orbán, dnes představuje. Právě v tomto duchu, bohužel, pojal svůj text Patrik Eichler, který za zveřejnění (!) kompletního Orbánova projevu a komentáře k němu obvinil Lidové noviny ze zrady demokratického dědictví. To je, obávám se, přesně ten typ křiku, který příšeru nezažene.

Jak ji ale zahnat? Vezměme si jako konkrétní příklad jiné zcela nedávné vystoupení maďarského premiéra. Orbán navrhuje namísto přistěhovalců zaměstnávat pro málo kvalifikované práce evropské Romy a peníze Evropské unie využít místo podpory imigrantů k jejich zaškolování a zácviku.

Tento návrh zcela jistě bude mnohými odbyt jako nekonkrétní populistický výkřik. Jinými bude vykládán jako xenofobní výlev, zaměřený proti imigraci — Orbán skutečně je zásadně proti přijímání dalších imigrantů na území EU —, jako další doklad toho, jaká protiliberální příšera Viktor Orbán ve skutečnosti je.

Obojí může být do velké míry pravda. Zjevné nicméně je, že se zde Orbánovi podařilo takříkajíc zabít dvě mouchy jednou ranou, nabídnout jakési (konkrétní hodnocení prosím ponechme v tuto chvíli stranou) řešení hned dvou z nejpalčivějších problémů evropského dneška.

Abych předešel dalším případným nedorozuměním: neobhajuji striktně protiimigrační postoj, ani nevolám po čemsi jako nucených pracích pro Romy (či kohokoli jiného), jen se odvažuji názoru, že se v tomto případě Viktoru Orbánovi zřejmě dostane pozitivní reakce a dalších politických bodů.

Zamysleme se nad paradoxní skutečností: politická „příšera“ tu v podstatě navrhuje cosi tak bezproblémového, alespoň pro liberální demokratickou levici okruhu Deníku Referendum, jako je masivní investice do vzdělávání Romů a poskytnutí jim možnosti pracovat. Že je to spojeno s něčím z pohledu téže liberální levice nepřijatelným, jako je tvrdá protiimigrační politika, patří ke složitosti reality a volné demokratické soutěže.

Proti autoritářským „příšerám“ lze podle mého názoru něco zmoci pouze tehdy, pokud levicová (a jakákoli) demokratická politika dokáže pojmenovávat skutečné problémy a těžkosti lidí a navrhovat reálná, srozumitelná a uskutečnitelná řešení. To může někomu znít jako fráze; úkolu být věrohodnější, reálnější, přijatelnější a „lidovější“ ve smyslu neodtažití, bližší lidem než autoritáři všeho druhu to však demokraty nezbaví.

Jinak demokraté, konkrétně ti levicoví, nedokážou proti příšerám obhájit to, co považují za nejcennější, totiž práva všech, i těch nejslabších, na důstojnost a rovné zacházení. A budou jen přihlížet tomu, jak i s pomocí slov, která oni sami neuměli formulovat, a s pomocí kroků, které oni nedokázali realizovat, budou autoritáři omezovat svobody jim tak drahé.