Mnoho let jsem měl zato, že pokud by se v blízkosti naší země válčilo, nikoho by to nenechalo chladným. Nedalo by nám spát utrpení lidí za hranicemi a nadto bychom jistě udělali všechno proto, aby válečný konflikt nezasáhl také nás.

Vzpomínám si, jak jednou dostalo toto mé skálopevné přesvědčení trhlinu. To když mi můj děda — byl už jsem tehdy dávno dospělý — vyprávěl, jak i za Hitlera se někteří Pražané dobře bavili, jaká nevázaná zábava se provozovala na Václaváku v 5P…

I když jsem s lety své představy včetně této všemožně korigoval, i tak mne ticho, které o válce na Ukrajině mezi námi panuje, překvapuje. Ne že by se o válce na Ukrajině nepsalo, že by neexistovalo obrazové zpravodajství, ne že by chyběl soucit s bezbrannými lidmi na východ od nás. Přesto ohromnou většinu našich občanů nechává ukrajinský konflikt chladnými a v podstatě je po věcné stránce nezajímá. Nevšiml jsem si ani, že by se naši lidé doptávali Ukrajinců žijících u nás, co soudí o událostech v jejich domovině.

Úskalí vojenských řešení

Jeden pán z Ukrajiny mi minulý týden vyprávěl příběh svého kamaráda. Kamarád má čtyři děti, pracuje v Čechách a manželku má — jako mnozí Ukrajinci — doma. Odejel tedy před pár týdny svou rodinu navštívit. Doma se dověděl, že muž, který má tři děti a méně, musí narukovat. I když má dotyčný kamarád děti čtyři, zmocnil se jej strach. Urychleně koupil manželce samopal s municí a co nejrychleji do Čech. Prý jak se něco objeví na dvorku, střílej!

Analyzovat ukrajinskou situaci je přetěžké a snad to ani nemá valný smysl. Tam, kde je to nejvíc třeba, jako by se dialog o ní ani nevedl a bůhví, jestli se kdy nějaký vůbec vedl. Než vypukla válka, rozhodující slovo měli oligarchové a ti, kteří jsou všeho schopni, a dnes, dnes už mluví jenom zbraně. Mrtvých se počítá na tisíce, prchajících možná na miliony. Nikdo neví, jestli to není teprve „skromný“ začátek.

↗

Vojenské zásahy kdekoliv na světě nejsou tím, co by vedlo k opravdovému míru. Foto en.wikipedia.org

Naděje jako by nebylo ani za mák. Země mezi Západem a Východem, země mezi územními nároky vzkříšené velmoci a ambicemi nenasytného nadnárodního kapitálu. Transitní země energovodů, země, jíž po desetiletí masivně opouštějí její občané. To vše jako by činilo z Ukrajiny místo na Zemi, na němž se nedá žít. Ne kvůli katastrofálním záplavám jako v Bangladéši, ne kvůli sopkám hrozícím erupcí, ne kvůli nesnesitelným vedrům a neúrodné půdě jako na Sahaře, ale kvůli zastaveníčku, jež si tu daly nesnesitelné bolesti našeho světa.

A teď do toho všeho válka. Už samo řešení za pomocí násilí zpochybňuje, že by snad kdy mohlo být něco vyřešeno. Zbraně, uniformy, rozkazy, povely, šarže, armádní disciplína a vojáctví vůbec, toť svět — řečeno s Jiřím Suchým — který životu nesvědčí. Vím, leckde je opravdu velmi nebezpečno, ne všude si lze dovolit luxus zrušit armádu, často je třeba být ve střehu jako matka s kalašnikovem na dvorku, avšak zrovna tak vím, kolik variability nabízí hranice mezi sebeobranou a útokem.

Za pozornost stojí také otázka, kdo z přemýšlivých lidí a lidí pěstujících náklonnost k druhým, lidí otevřeného srdce, má chuť vzít do ruky zbraň. S neblahými jevy vzbuzujícími nedůvěru k silovým složkám legální moci se setkáváme co chvíli. Vojáci mučící zajatce, vojáci bavící se nacistickými symboly, policisté ochotní kdykoliv sestavit mlátící uličku, policisté kopající do zadrženého, jenž leží bezvládně na zemi. Jen málokoho šokuje, doví-li se, že vysloužilí vojáci i policisté ve služebním poměru i mimo něj páchají trestnou činnost. O hrubosti a hulvátství pěstovaných ve vojenských složkách ani nemluvě.

O to více je třeba se sklonit před vojáky a policisty, kteří dbají za všech okolností na lidskou důstojnost i při vší té volnosti, již jim poskytuje výsada užít donucovacích prostředků. I tak se lze jen stěží dobrat důvěry v to, že vojenská síla - o té ukrajinské a ruské to vzhledem k historické zkušenosti platí dvojnásob - je schopna vynutit v konfliktních oblastech alespoň nějakou spravedlnost. Beznaděj vycházející z této skutečnosti je prvním důvodem mlčenlivého nezájmu o válku na Ukrajině.

Dalším důvodem, proč vojenské zásahy kdekoliv na světě nevedou k opravdovému míru, ať už jsou dobře míněny, či nikoliv, je vojenský byznys. Jako by celá oblast vojenství od výchovy vojáků přes organizační struktury až po zbraňové systémy byla zakletá. Zbrojaři chtějí své zisky, zaměstnanci ve zbrojním průmyslu potřebují práci, armády musí neustále modernizovat. Vojáci se připravují na válku, která ne a ne přijít. Frček na výložkách přibývá a tak stále dokola. Až jednou, ve chvíli, o níž se mělo zato, že nikdy nepřijde, je náhle konec celé té směšné jalovosti.

No, není to radost pro vojenské štáby si pěkně naostro vyznačovat linie, posílat prapory sem a tam a v dýmu kanónů konečně provětrat poslední výkřiky techniky? Není to zadostiučinění po týdnu strádání se posadit na tank a vydrancovat dobytou vesnici?

A ztráty? No, s těmi se přece počítá. Kolotoč obchodu se strachem generující pohádkové zisky zbrojovek proměnivší se v kolotoč smrti, také to je jedna z tváří válek. Ta, o níž se nemluví. To už ovšem nejsme zdaleka jenom na Ukrajině. Je snadné odtušit, že byznys se zbraněmi konflikty nejen umožňuje, ale že je i vyvolává a v každém případě prodlužuje.

A to je druhý důvod, proč lidé nevěří v brzké ukončení války na Ukrajině, a tak o ní mezi sebou raději mlčí.

Žádný mír zbraní bez míru duší

Tu zkušenost jsme v posledním století udělali v Evropě vícekrát. Po nespočtu obětí zavládl mír zbraní, ale žádný mír duší. Naposledy po válce studené při níž, až na výjimky, zbraně neřinčely.

Prolhaná ideologie, která v době normalizace zbytněla v mocí požehnanou lež, vystřídala jiná lež. Ta o tom, že člověk má jen takovou cenu, jakou mu určí tržní vztahy.

Mír duší, který u nás zavládl na pár měsíců po listopadu 1989, neměl dlouhého trvání, stejně jako ten na Ukrajině po vyhlášení její nezávislosti v roce 1991. Někdejší sovětskou moc vystřídala moc včerejších domácích komunistických kádrů. Zem se propadla do inflace, noví vládci se proměnili v oligarchy, o své se přihlásily mafiánské struktury. Trh — v ukrajinském případě naprosto se vším — začal „fungovat“.

Vražda novináře Grygorie Gongadzeho v roce 2000, který ukrajinské poměry a zločinecké praktiky vládnoucí garnitury otevřeně kritizoval, jen dokládá nebezpečný stav, do něhož se zem postupně dostávala. Rozvrat státu na chvíli pozdržela Oranžová revoluce z roku 2004, od níž si prostí lidé slibovali zlepšení neradostné životní situace a právního prostředí. Konečná prohra Oranžové revoluce byla zpečetěna volbami v roce 2010, po nichž se dostal na vrchol moci prezident Viktor Janukovyč. Když nová hlava státu dala uvěznit Julii Tymošenkovou, do té doby premiérku, byl to jasný signál, že na Ukrajinu se vrací stalinské metody.

Ukrajinský prezident, jehož země se dále hospodářsky propadala, odmítl v listopadu 2013 podepsat dohodu, v níž zřejmě většina občanů viděla alespoň nějaké světélko na konci tunelu. V hlavním městě se strhla vlna protestů, jež vedla po četných násilnostech a desítkách mrtvých k Janukovyčově úprku ze země. Přirozeně do Ruska.

Co vedlo Janukovyče k odmítnutí smlouvy, nevíme. Víme však, že Rusko, nejdůležitější soused Ukrajiny, se pod vládou Vladimíra Putina znovu stalo velmocí. Své sousedy, s nimiž kdysi tvořilo Sovětský svaz, pokládá Rusko za tzv. „blízké zahraničí“. Což ve srozumitelné řeči znamená, že v rozhodování o podstatných věcech má Moskva své slovo.

Sbližování Ukrajiny se Západem, byť pouze na hospodářské bázi a v rámci EU, nemohlo při tradiční ruské podezíravosti vyvolat v Kremlu nic menšího než předtuchu vstupu Ukrajiny nejdříve do EU a pak i do NATO. Nebylo by to Rusko Vladimíra Putina a nebyl by to Putin, který se před pár lety nechal slyšet, že největší tragédií 20. století byl rozpad Sovětského svazu, kdyby nezačal jednat.

Anexe Krymu, části ukrajinského území, byla vztyčeným ukazováčkem Vladimíra Putina směrem k Západu. Rusko jím dalo najevo, kdo je v geopolitickém prostoru Ukrajiny pánem. Mohlo se čekat něco jiného?

O motivech proruských separatistů a jejich střídavě úspěšných taženích východní Ukrajinou se můžeme jenom domýšlet. O motivech ukrajinské armády, která musí uchránit celistvost území, chce-li alespoň formálně zůstat armádou suverénního státu, pochybovat netřeba. Jsou-li však proruští separatisté zásobováni z Ruska, což se podle všeho jeví jako pravděpodobné, válka na Ukrajině nebude mít konce.

Vzhledem k tomu, že v zemi jako je Ukrajina, si může každý oligarcha sestavit vlastní vojenskou jednotku, se jeví brzký konec válečného utrpení rovněž málo reálný.

Mír zbraní na Ukrajině je tedy v nedohlednu, a mír duší ještě dál. A to je třetí důvod, proč o válce na Ukrajině nechceme nic moc vědět.

Závěr

Kde vládne mír zbraní, avšak nevládne mír duší, je každý mír jen dočasný.

Ano, válka v té části Evropy, která je součástí NATO, se jeví z mnoha důvodů nepravděpodobná. Přesto je dobré si připomenout, že do NATO mohou a mohly v minulosti vstupovat pouze ty státy, za jejichž hranicemi se žádný válečný konflikt neodehrával. Kdyby státy, jako Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, Polsko, které jsou již několik let v NATO, chtěly dnes do NATO vstoupit, nebylo by to možné. To ovšem něco znamená. Především fakt, že východní Evropa je dnes méně bezpečná, než byla v době vstupu států východního bloku do NATO. Co tedy dělat? Nevíme a není to zřejmě nikdo.

Je to přesně rok, co hrozilo velmi vážné nebezpečí, že armáda USA zaútočí na Assadův režim v Sýrii. Úmysl měl být čistý a jasný: ukončit tamější válku. S americkými výpravami za mírem do cizích zemí udělalo však lidstvo v posledních letech samé špatné zkušenosti.

Papež František na nic nečekal. Vyhlásil den 7. září 2013 dnem půstu a modliteb za Sýrii a za to, aby k invazi nedošlo. Postili se a modlili křesťané i nekřesťané, katolíci i nekatolíci na celém světě. Jistě ne všichni, ale mnozí. Žádná invaze se nekonala…

O Sýrii se dnes píše méně. Mír zbraní tam jistě není a mír duší také ne, avšak skrze modlitby za Sýrii se bezpochyby nechala nejedna duše mírem naplnit. A i když mír v Sýrii stále není, rozhodně od něj nejsme dál, než před Františkovým 7. zářím 2013.

Papež František patrně nemíní ve svém úřadě vyhlašovat samé dny modliteb za mír ve všech koutech naší zeměkoule, kde zlo na sebe bere podobu válek, i když sám se za mír denně modlí.

Možná bychom si z Františka mohli vzít příklad, a určitě by si jej měli brát všichni, kteří o válce a míru na Ukrajině rozhodují. Nám, kteří jsme v roli diváků, pak přinese modlitba za mír na Ukrajině i kus míru do našich duší. Věru, míru v duši nám bude vždy třeba a nikdy nám nebude přebývat.