Mlčení o válce na Ukrajině
Jiří VyleťalPřestože se na Ukrajině, která od nás není příliš daleko, válčí, podle Jiřího Vyleťala se nezdá, že by to u nás někoho vzrušovalo. Vojenské zásahy kdekoliv na světě nejsou tím, co by vedlo k opravdovému míru.
Mnoho let jsem měl zato, že pokud by se v blízkosti naší země válčilo, nikoho by to nenechalo chladným. Nedalo by nám spát utrpení lidí za hranicemi a nadto bychom jistě udělali všechno proto, aby válečný konflikt nezasáhl také nás.
Vzpomínám si, jak jednou dostalo toto mé skálopevné přesvědčení trhlinu. To když mi můj děda — byl už jsem tehdy dávno dospělý — vyprávěl, jak i za Hitlera se někteří Pražané dobře bavili, jaká nevázaná zábava se provozovala na Václaváku v 5P…
I když jsem s lety své představy včetně této všemožně korigoval, i tak mne ticho, které o válce na Ukrajině mezi námi panuje, překvapuje. Ne že by se o válce na Ukrajině nepsalo, že by neexistovalo obrazové zpravodajství, ne že by chyběl soucit s bezbrannými lidmi na východ od nás. Přesto ohromnou většinu našich občanů nechává ukrajinský konflikt chladnými a v podstatě je po věcné stránce nezajímá. Nevšiml jsem si ani, že by se naši lidé doptávali Ukrajinců žijících u nás, co soudí o událostech v jejich domovině.
Úskalí vojenských řešení
Jeden pán z Ukrajiny mi minulý týden vyprávěl příběh svého kamaráda. Kamarád má čtyři děti, pracuje v Čechách a manželku má — jako mnozí Ukrajinci — doma. Odejel tedy před pár týdny svou rodinu navštívit. Doma se dověděl, že muž, který má tři děti a méně, musí narukovat. I když má dotyčný kamarád děti čtyři, zmocnil se jej strach. Urychleně koupil manželce samopal s municí a co nejrychleji do Čech. Prý jak se něco objeví na dvorku, střílej!
Analyzovat ukrajinskou situaci je přetěžké a snad to ani nemá valný smysl. Tam, kde je to nejvíc třeba, jako by se dialog o ní ani nevedl a bůhví, jestli se kdy nějaký vůbec vedl. Než vypukla válka, rozhodující slovo měli oligarchové a ti, kteří jsou všeho schopni, a dnes, dnes už mluví jenom zbraně. Mrtvých se počítá na tisíce, prchajících možná na miliony. Nikdo neví, jestli to není teprve „skromný“ začátek.
Naděje jako by nebylo ani za mák. Země mezi Západem a Východem, země mezi územními nároky vzkříšené velmoci a ambicemi nenasytného nadnárodního kapitálu. Transitní země energovodů, země, jíž po desetiletí masivně opouštějí její občané. To vše jako by činilo z Ukrajiny místo na Zemi, na němž se nedá žít. Ne kvůli katastrofálním záplavám jako v Bangladéši, ne kvůli sopkám hrozícím erupcí, ne kvůli nesnesitelným vedrům a neúrodné půdě jako na Sahaře, ale kvůli zastaveníčku, jež si tu daly nesnesitelné bolesti našeho světa.
A teď do toho všeho válka. Už samo řešení za pomocí násilí zpochybňuje, že by snad kdy mohlo být něco vyřešeno. Zbraně, uniformy, rozkazy, povely, šarže, armádní disciplína a vojáctví vůbec, toť svět — řečeno s Jiřím Suchým — který životu nesvědčí. Vím, leckde je opravdu velmi nebezpečno, ne všude si lze dovolit luxus zrušit armádu, často je třeba být ve střehu jako matka s kalašnikovem na dvorku, avšak zrovna tak vím, kolik variability nabízí hranice mezi sebeobranou a útokem.
Za pozornost stojí také otázka, kdo z přemýšlivých lidí a lidí pěstujících náklonnost k druhým, lidí otevřeného srdce, má chuť vzít do ruky zbraň. S neblahými jevy vzbuzujícími nedůvěru k silovým složkám legální moci se setkáváme co chvíli. Vojáci mučící zajatce, vojáci bavící se nacistickými symboly, policisté ochotní kdykoliv sestavit mlátící uličku, policisté kopající do zadrženého, jenž leží bezvládně na zemi. Jen málokoho šokuje, doví-li se, že vysloužilí vojáci i policisté ve služebním poměru i mimo něj páchají trestnou činnost. O hrubosti a hulvátství pěstovaných ve vojenských složkách ani nemluvě.
O to více je třeba se sklonit před vojáky a policisty, kteří dbají za všech okolností na lidskou důstojnost i při vší té volnosti, již jim poskytuje výsada užít donucovacích prostředků. I tak se lze jen stěží dobrat důvěry v to, že vojenská síla - o té ukrajinské a ruské to vzhledem k historické zkušenosti platí dvojnásob - je schopna vynutit v konfliktních oblastech alespoň nějakou spravedlnost. Beznaděj vycházející z této skutečnosti je prvním důvodem mlčenlivého nezájmu o válku na Ukrajině.
Já osobně považuji za nutné začít budovat především nové výrobní vztahy, které zaručí obživu úplně každému. A silně pochybuji o tom, že by k tomu mohly dopomoci nějaké armády.
půst je totéž, co jednodenní hladovka. Na začátku dne (tj. ráno) se najím do sytosti a potom celý den nejím a najím se až za 24 hodin, tedy na začátku dne následujícího.
Mám-li zdravotní potíže, postím se pouze v přiměřené míře, případně se nepostím vůbec.
Mějte se moc hezky, a ať se Vám vše daří, Jiří Vyleťal
V posledních desetiletích jsme svědky toho, že tam, kde vojenskou silou NATO nebo USA zasáhne (byť silou užitou např. pro dobro trpícího obyvatelstva), to může skončit jenom dvěma způsoby.
Buď po odchodu (či značném snížení kontingentu) armád se vrátí staré a často ještě horší poměry (Lybie), anebo je země na nejlepší cestě stát se ekonomickou kolonií nadnárodního kapitálu. (Jak víme, leckde k tomu není třeba ani výstřelu, stačí se za vhodné mezinárodní situace zbavit mírovými prostředky domácích usurpátorů.) Žádný mír duší ani v jednom případě nenastane. Což jsou podmínky proto, aby při další vhodné příležitosti došlo znovu na řeč zbraní, případně na další studenou válku (viz PS pár řádků níže).
Vše dobré a krásné babí léto přeje Jiří Vyleťal
PS: Zprávy o výstavbě vojenských základen u nás, jako reakce na ukrajinskou válku, staví samozřejmě celou tuto tragickou záležitost do ještě kontrastnějšího světla. Věru, nic dobrého.
Tak ať se ukáže, co v nás vlastně doopravdy je, a na jaký systém jsme zralí.
A s tím půstem to zkusím hned zítra, protože je zbytečné to odkládat. Už jsem si v naší jídelně odhlásila oběd.
Vinu za vše vidím jednoznačně na straně samozvané vlády v Kyjevě.Po tom převratu měli okamžitě vypsat nové volby.Muselo být přece jasné,že spousta regionů,nebude takovou vládu respektovat.A jakou má legitimitu,že na ně posílá vojáky? Není tu ani malý náznak dohody s Ruskem,ono reaguje jen na situaci a ten převrat,je jeho přímé ohrožení.Politici EU neudělali také nic,naopak vše podněcují proti Rusku a znají jen sankce a vyhrožování.Stačilo jen slíbit,že se Ukrajina nikdy nestane součástí NATO.S Ruskem se musí jednat,ale nikoli s pozice síly,snad se celá evropská politika zbláznila,když žene Kyjev do nesmyslné vojenské konfrontace.
Jenže v tom je právě ta zakletost všech silových, donucovacích, vyhrožovacích a odstrašovacích řešení. Že totiž, když se začnou používat, aby se jimi společnost chránila proti agresorům (ať už domnělým nebo skutečným), sama se začne vzdalovat od ideálu pravého míru a obecného dobra. Když potom taková společnost, která se dosud silovými prostředky jen bránila proti agresorovi, je postavena před problém, v němž agresor žádnou roli nehraje, sama začne k silovým řešením ochotně sahat.
Ježíš asi věděl, proč na zlo má člověk odpovídat dobrem. To nemyslím tak, že agresorům se mají otevírat automaticky dveře dokořán, ale že nutná obrana má v sobě vždy zahrnovat program pro dobu, která přijde po pominutí nebezpečí. Že má počítat s odpuštěním. Tím programem musí být láska k druhým. Žádné využívání momentálně slabších ve prospěch silnějších, žádné vykutálené smlouvy, v nichž ten, který o smlouvu více stojí, musí přijmout nevýhodné podmínky, žádné využívání levnější pracovní síly, žádné dodávání zbraní tam, kde houstne vzduch avšak je to bezpečně daleko, atd, atp.
Takto dnes přemýšlí jen mizivá část společnosti, v silových složkách, hádám, se nic takového nevede a v byznysu, který vládne snad úplně všemu, to nemá co dělat. Proto ten smutek nad obrannými opatřeními a to i nad těmi nutnými.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
PS: Klobouk dolů před Vámi, paní Hájková.
A teď doufám, že žádná válka nebude.
Přeji Vám i všem čtenářům jenom to dobré
Jiří Vyleťal