Lidem vysychají studny od Šumavy přes Krkonoše až po Orlické hory. A dokonce i u středočeských Čelákovic (Právo, 13. 8.), takže prakticky po celých Čechách. Deník uvádí, že někde ubylo čtyřicet pět až sedmdesát procent srážek, což prý je vlastně paradox „vzhledem k poměrně častým přívalovým dešťům a bleskovým povodním.“

Taky paradoxně se omlouvám výjimkám, které paradoxně mají ve studnách vody dost. Vím o takových, ale jednak je paradox omlouvat se jim, že mají štěstí, jednak proto, že výjimka vůbec neznamená, že jim to štěstí potrvá. A omluva patří i zemědělcům. Na ně bych ten úbytek vody v krajině nesváděl, když výměra zemědělsky aktivně obhospodařované půdy stále klesá, a ta se mění v lepším případě na pastviny.

Hlavně však, on ten zdánlivý paradox byl meteorology a klimatology mnohokrát předvídán. A jeho následky taky. Jenže nikdo na varování nedbal a ani teď příliš nedbá. Jak by jinak mohlo být zcela vážně navrhováno opětovné snížení odvodů za zábor zemědělské půdy ve prospěch různých stavebních projektů, lidově řečeno, ve prospěch betonování krajiny? Já vím, nemá se to týkat nejkvalitnějších půd, ale těch zas tolik není, ty to nezachrání.