Nad některými politickými přestupy zůstává rozum stát. Foto Bohumil Červenka, Mediafax 

To je pravda; a pravda je i to, že politická loajalita je věc tvárná, vrstevnatá a mnohdy těžko uchopitelná. Vezměme si jen nynější situaci v Bursíkově senátním volebním obvodu (zahrnujícím zejména Prahu 1 a Prahu 7): zatímco ekologický politik, jímž Bursík při všech výhradách je, bude kandidovat za TOP 09 a Starosty, ekologická Strana zelených podpoří spolu s lidovci bývalého rektora Univerzity Karlovy Václava Hampla.

Jenže v souběžně konaných komunálních volbách na Praze 7 budou lidovci a zelení naopak kandidovat proti sobě coby krystalizační jádra dvou konkurenčních občanských koalic; Strana zelených společně s Piráty a SNK Evropskými demokraty.

Ve stejném termínu se však konají i volby do pražského zastupitelstva. Do nich jdou zase Piráti samostatně (a mezi jejich kandidáty najdeme i jednoho člena Bursíkova LESu), kdežto zelení v koalici s lidovci, a dokonce i se Starosty, kteří rozvolňují své doposud pevné spojenectví s TOP 09.

Pokud bychom vzali v potaz i situaci v jiných částech Prahy, natož v dalších českých krajích, vznikl by ještě daleko pestřejší obrázek.

Už jen otázka loajality k předvolební politice vlastní či preferované strany tedy není nijak přímočará. A pokud ji usouvztažníme i s rozličnými dalšími loajalitami — k osobnímu přesvědčení, k ideovému ukotvení dané strany, k ústavnímu pořádku České republiky, k Evropské unii, k NATO — je zřejmé, že máme co do činění s nesmírně spletitou sítí vztahů, a že bychom tedy při hodnocení mezi stranických přestupů měli slovy jako „přeběhlictví“ či „zrada“ spíše šetřit.

Přesto nad některými politickými přestupy či odchody zůstává rozum stát a u jiných se zas člověk volky nevolky ptá po jejich etičnosti.

Do první skupiny spadají především odchody způsobené nezvládnutými emocemi. Nevím, jak to vypadá jinde, ale přinejmenším ve Straně zelených s nimi máme bohaté zkušenosti. I po těch letech mě zas a znovu udivuje, kvůli jakým prkotinám (nepěkný email, hlasování, s jehož výsledkem dotyčný nesouhlasí, a podobně) někteří lidé ztratí hlavu, impulzivně praští s rozdělanou prací, hlasitě za sebou prásknou dveřmi, zostudí dosavadní přátele a ještě si svůj postup krkolomně racionalizují.

Pokud odejde víc lidí najednou, je to s racionalizací ještě snazší. Nabývá pak většinou podoby nevalidního argumentu z malého vzorku („person who“ fallacy): znám několik kvalitních lidí, kteří z té strany odešli; tudíž ta strana nestojí za nic.

Často hraje roli i nadměrná emblematizace vybraných osobností. Politická strana, i pokud má jen několik set členů, je dosti složitá sociální struktura a odchod dvou, pěti, deseti osobností, byť výrazných, ji ve skutečnosti nijak zvlášť nezmění. V lidské povaze (a ovšem i v povaze médií) však je příběhy personalizovat, a zvětšovat tak význam událostí, v nichž figurují preferované osobnosti. 

Mezi takové osobnosti patří i Martin Bursík. Z nejasných důvodů má (či donedávna měl) pověst schopného politika, ačkoliv jeho jediným skutečně velkým úspěchem byl vstup Strany zelených do Poslanecké sněmovny po volbách v roce 2006. Na něm se ovšem kromě Bursíka v roli lídra výrazně podílely další sotva opakovatelné faktory, především image zelených coby neokoukané, „pozitivně protestní“ strany i tehdejší vstřícný postoj veřejnosti k ekologii.

Bursíkův loňský odchod ze Strany zelených nebyl (aspoň soudě při pohledu zvenčí) impulzivní, nýbrž precizně vykalkulovaný. Nic proti tomu. Nicméně vystoupit po řadě let ze strany s tím, že jí přeju jen vše dobré, ale přitom ji křivě obvinit z kryptokomunismu, načasovat svůj odchod na předvolební období a ihned usilovat o spojenectví s konkurenční stranou — to je přece jen trochu třaskavá směs farizejství s machiavelismem. Navíc se nedá ospravedlnit ani tím, že by Bursíkovi zafungovala; lidovci tehdy koalici s LESem odmítli.

Když nyní někteří odůvodňují Bursíkovu kandidaturu za TOP 09 tím, že tak má přece mnohem větší šanci dostat se do Senátu, mám neodbytný pocit, že stavějí premisu na místo závěru. Jistěže má větší šanci, jinak by to přece nedělal. Ale co z toho vyplývá?

Pro odpověď je potřeba si připomenout Bursíkovu politickou historii. Není nic snazšího než mu předhazovat seznam uskupení, v nichž se od Listopadu už stačil angažovat. 

To by ale nebylo spravedlivé. Bursíkova politická orientace — středopravá a ekologická — totiž po celou dobu zůstala stejná. Měnily se jen způsoby, jimiž se ji snažil uplatňovat. A jeho pouť stranami až dosud měla svou niternou logiku: od všeobjímajícího Občanského fóra přes uskupení, jež se neprofilovala vysloveně ekologicky (Občanské hnutí/Svobodní demokraté, KDU-ČSL), přes ekologickou, ale středolevou Stranu zelených až po Liberálně ekologickou stranu.

Tato trajektorie by se dala popsat jako „od pragmatismu k idealismu“ — jako postupné sbližování osobního politického postoje s ideovým zaměřením strany. Přesně tak podle všeho pochopila vznik LESu i řada jeho zakládajících členů: jako emancipaci ekologické a lidskoprávní politiky od levicovosti.

Jenže poslední prudkou otočkou zpět k pragmatismu Bursík celý smysl svého dosavadního politického příběhu popřel. Vadí, nevadí? O tom ať rozhodnou ti, jejichž suverénní kolektivní hlas dokáže komentátory stále znovu překvapovat.