Současné české společnosti prý chybějí formující rituály. Asi to bude zčásti pravda: kolik lidí slaví třeba oficiální státní svátky tak, že by skutečně zpřítomňovali jejich význam?

Jistěže se za moderní obdobu rituálu dá označit ledacos, třeba společné sledování finále fotbalového mistrovství světa. Ale měli bychom si dávat pozor, abychom význam pojmu „rituál“ příliš nerozmělňovali. Muži se odjakživa scházeli v hospodách a zabývali se tam záležitostmi, na kterých ženy neměly žádný podíl — mimo jiné proto, že se o ně vůbec nezajímaly. Ale rituální úkony, které tradiční společnost udržovaly pohromadě, probíhaly přece jen jinak a jinde.

Původcem a záštitou těchto úkonů byly v Evropě po celá staletí církve. Ještě i v dnešních sekularizovaných evropských společnostech vidí ledaskdo jednu z rolí církví v obřadnictví. Zvláště základní přechodové rituály, tedy křty, svatby a pohřby („hatchings, matchings and dispatchings“, jak se hravě říká v angličtině), svěřují církvím i mnozí jinak nenáboženští lidé.

To není příliš mnoho, ale ani příliš málo. Ostatně těmto lidem se není co divit, jelikož v působivosti přechodových rituálů se sekulární společnost může církvím sotva vyrovnat.

↗

Jako každá romantika, která nemá poklesnout v nezávazný slaďák, má v sobě i křesťanský manželský slib zakódovanou „romantickou ironii“.  Foto Jakub Poláček, Mediafax

Například český občanský zákoník pro uzavření sňatku suše a byrokraticky stanovuje, že snoubenci musejí oznámit, jak to chtějí mít s příjmeními, a prohlásit, že „navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření manželství.“

Církvím ledaskdo vytýká plané formulkaření; ovšem ve srovnání s tím, co v této věci požaduje český stát, je křesťanský manželský slib čiročirá romantika: „Já, N., odevzdávám se tobě, N., a přijímám tě za manželku (manžela). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“

Nicméně jako každá romantika, která nemá poklesnout v nezávazný slaďák, má v sobě i křesťanský manželský slib zakódovanou „romantickou ironii“. To znamená: postuluje se ideál, člověk si ustavičně uvědomuje jeho nedosažitelnost, ale zároveň po jeho dosažení hluboce touží a usiluje o něj.

Odevzdávání i přijetí, láska, úcta i věrnost, sdílení všeho zlého, ale i všeho dobrého — to vše člověk dennodenně zrazuje, byť třeba jen v nepatrnostech, a přece se k tomu dennodenně znovu vrací. Pravý rituál totiž nespočívá v sebevzhlížejícím okouzlení, ale v otevřenosti vůči Jinému, která je nutně — a stále znovu — i aktem sebeomezení a sebezapření.

Kdysi jsem četl starou národopisnou knížku o proměnách oslav masopustu v jedné české vesnici. Někdy v 19. století tam přestali držet Popeleční středu jako den přísného půstu — a několik let poté v oné vesnici skončily i průvody masek o masopustním úterku.

Autor nepsal o tom, že by spolu konce obou tradic souvisely, ale mně to připadá zjevné. Když zmizí popelce, zmizí i klibna — anebo se z jejího obcházení stane pouhá estráda.

Vazbu mezi smysluplností a odříkáním výstižně líčí román Aldouse Huxleyho Krásný nový svět (Konec civilizace). Lidé v Huxleyho satirizované, a přece svým způsobem fascinující konzumní společnosti jsou šťastní a nic jim nechybí. Pokud se jejich životní pocit přece jen poněkud zakalí, vždy je po ruce soma — dokonalá droga, která má „všechny výhody křesťanství a alkoholu a žádné z jejich vad. Vyražte na dovolenou pryč z reality, kdykoliv chcete, a vrátíte se pak zpátky úplně bez bolesti hlavy i bez mytologie.“

Mělkost této civilizace naplno prohlédne až cizinec, divoch John. Zjistí ale, že jeho zkušenost, utvářená dětstvím v indiánské rezervaci, je nepřenosná. Nejostřeji se to projevuje na příběhu jeho lásky k Lenině — dívce plně ztotožněné s konzumními hodnotami, do níž si však John kvůli její kráse promítá hlubší a vyšší představy vyčtené ze Shakespearových her.

Jejich rozhovory se nesou zhruba v tomto duchu. John: „Miluji tě.“ — Lenina: „To je bezva, tak se pojď se mnou vyspat.“ — John: „To ne, tedy ne hned.“ — Lenina: „Tomu nerozumím.“ — John: „Já bych pro tebe nejdřív rád něco udělal.“ — Lenina: „Tomu nerozumím.“ — John: „Já nevím, třeba bych ti vyluxoval.“ — Lenina: „A proč, prosím tě? Vždyť za nás všechno dělají roboti.“ Nemůže to fungovat a dopadne to špatně.

Že některé vrstvy euroamerické společnosti dospěly nebezpečně blízko k Huxleyho antiutopii, je stejně tak banální jako pravdivé. Ale s pravdivostí další banality — totiž že se s tím v dnešní hedonistické a individualistické době nedá nic dělat — už to tak slavné není.

Příklad? Zrovna teď se stovky a stovky českých dětí na nejrůznějších táborech učí postavit stan s podsadou, nabrousit si sekyru, jíst z ešusu, mýt se v potoce, rozpoznávat signály píšťalkou, mít úctu k posvátnému ohništi, rozumět neuvěřitelně složitému bodování táborových her, aspoň trochu si uklidit, usušit si věci, když není, kde je usušit, vydržet dva tři týdny bez rodičů (nebo někdy bohužel vydržet návrat k rodičům) a spoustu dalších věcí.

Bez některých se neobejdou; jiné jim v běžném životě budou úplně k ničemu; ale všechny společně pro ně vytvářejí proměňující prostor Jiného, jenž se ve svých účincích podobá dávným rituálům přijetí mezi dospělé.

Pozoruhodné také je, kolik lidí se dětem ve všech těch skautských i jiných oddílech, ve všech těch uměleckých a sportovních kroužcích věnuje. Jistě: kdyby je to nebavilo, nedělali by to. Ale stále znovu mě překvapuje a povzbuzuje, kolik lidí se nejen s bujarým nadšením, ale i s naprostou profesionalitou zabývá činnostmi, které jim nepřinášejí peníze, sex-appeal, záplavy facebookových lajků ani jiné benefity oceňované převládajícími teoriemi lidské přirozenosti.

A mimochodem: i neužitečnost některých tábornických dovedností může být jen zdánlivá. Když nám rekonstruovali byt, přemýšleli jsme, jestli pro nový plynový kotel bude aspoň po dobu našeho života vždycky dost plynu. Tehdy to působilo podivínsky; ale dnes, po pouhých patnácti letech, už by se této obavě asi nikdo nesmál.

Takže kdoví, jestli se nám třeba ještě někdy nebude hodit, že se syn na táboře naučil rozdělávat oheň třením.