Rituály ztrácené i nalézané

Daniel Soukup

Co dnes zbývá ze starých náboženských rituálů? Scházejí nám? A máme za ně nějakou náhradu?

Současné české společnosti prý chybějí formující rituály. Asi to bude zčásti pravda: kolik lidí slaví třeba oficiální státní svátky tak, že by skutečně zpřítomňovali jejich význam?

Jistěže se za moderní obdobu rituálu dá označit ledacos, třeba společné sledování finále fotbalového mistrovství světa. Ale měli bychom si dávat pozor, abychom význam pojmu „rituál“ příliš nerozmělňovali. Muži se odjakživa scházeli v hospodách a zabývali se tam záležitostmi, na kterých ženy neměly žádný podíl — mimo jiné proto, že se o ně vůbec nezajímaly. Ale rituální úkony, které tradiční společnost udržovaly pohromadě, probíhaly přece jen jinak a jinde.

Původcem a záštitou těchto úkonů byly v Evropě po celá staletí církve. Ještě i v dnešních sekularizovaných evropských společnostech vidí ledaskdo jednu z rolí církví v obřadnictví. Zvláště základní přechodové rituály, tedy křty, svatby a pohřby („hatchings, matchings and dispatchings“, jak se hravě říká v angličtině), svěřují církvím i mnozí jinak nenáboženští lidé.

To není příliš mnoho, ale ani příliš málo. Ostatně těmto lidem se není co divit, jelikož v působivosti přechodových rituálů se sekulární společnost může církvím sotva vyrovnat.

Jako každá romantika, která nemá poklesnout v nezávazný slaďák, má v sobě i křesťanský manželský slib zakódovanou „romantickou ironii“.  Foto Jakub Poláček, Mediafax

Například český občanský zákoník pro uzavření sňatku suše a byrokraticky stanovuje, že snoubenci musejí oznámit, jak to chtějí mít s příjmeními, a prohlásit, že „navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření manželství.

Církvím ledaskdo vytýká plané formulkaření; ovšem ve srovnání s tím, co v této věci požaduje český stát, je křesťanský manželský slib čiročirá romantika: „Já, N., odevzdávám se tobě, N., a přijímám tě za manželku (manžela). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

Nicméně jako každá romantika, která nemá poklesnout v nezávazný slaďák, má v sobě i křesťanský manželský slib zakódovanou „romantickou ironii“. To znamená: postuluje se ideál, člověk si ustavičně uvědomuje jeho nedosažitelnost, ale zároveň po jeho dosažení hluboce touží a usiluje o něj.

Odevzdávání i přijetí, láska, úcta i věrnost, sdílení všeho zlého, ale i všeho dobrého — to vše člověk dennodenně zrazuje, byť třeba jen v nepatrnostech, a přece se k tomu dennodenně znovu vrací. Pravý rituál totiž nespočívá v sebevzhlížejícím okouzlení, ale v otevřenosti vůči Jinému, která je nutně — a stále znovu — i aktem sebeomezení a sebezapření.

Kdysi jsem četl starou národopisnou knížku o proměnách oslav masopustu v jedné české vesnici. Někdy v 19. století tam přestali držet Popeleční středu jako den přísného půstu — a několik let poté v oné vesnici skončily i průvody masek o masopustním úterku.

Autor nepsal o tom, že by spolu konce obou tradic souvisely, ale mně to připadá zjevné. Když zmizí popelce, zmizí i klibna — anebo se z jejího obcházení stane pouhá estráda.

Vazbu mezi smysluplností a odříkáním výstižně líčí román Aldouse Huxleyho Krásný nový svět (Konec civilizace). Lidé v Huxleyho satirizované, a přece svým způsobem fascinující konzumní společnosti jsou šťastní a nic jim nechybí. Pokud se jejich životní pocit přece jen poněkud zakalí, vždy je po ruce soma — dokonalá droga, která má „všechny výhody křesťanství a alkoholu a žádné z jejich vad. Vyražte na dovolenou pryč z reality, kdykoliv chcete, a vrátíte se pak zpátky úplně bez bolesti hlavy i bez mytologie.

Mělkost této civilizace naplno prohlédne až cizinec, divoch John. Zjistí ale, že jeho zkušenost, utvářená dětstvím v indiánské rezervaci, je nepřenosná. Nejostřeji se to projevuje na příběhu jeho lásky k Lenině — dívce plně ztotožněné s konzumními hodnotami, do níž si však John kvůli její kráse promítá hlubší a vyšší představy vyčtené ze Shakespearových her.

Jejich rozhovory se nesou zhruba v tomto duchu. John: „Miluji tě.“ — Lenina: „To je bezva, tak se pojď se mnou vyspat.“ — John: „To ne, tedy ne hned.“ — Lenina: „Tomu nerozumím.“ — John: „Já bych pro tebe nejdřív rád něco udělal.“ — Lenina: „Tomu nerozumím.“ — John: „Já nevím, třeba bych ti vyluxoval.“ — Lenina: „A proč, prosím tě? Vždyť za nás všechno dělají roboti.“ Nemůže to fungovat a dopadne to špatně.

Že některé vrstvy euroamerické společnosti dospěly nebezpečně blízko k Huxleyho antiutopii, je stejně tak banální jako pravdivé. Ale s pravdivostí další banality — totiž že se s tím v dnešní hedonistické a individualistické době nedá nic dělat — už to tak slavné není.

Příklad? Zrovna teď se stovky a stovky českých dětí na nejrůznějších táborech učí postavit stan s podsadou, nabrousit si sekyru, jíst z ešusu, mýt se v potoce, rozpoznávat signály píšťalkou, mít úctu k posvátnému ohništi, rozumět neuvěřitelně složitému bodování táborových her, aspoň trochu si uklidit, usušit si věci, když není, kde je usušit, vydržet dva tři týdny bez rodičů (nebo někdy bohužel vydržet návrat k rodičům) a spoustu dalších věcí.

Bez některých se neobejdou; jiné jim v běžném životě budou úplně k ničemu; ale všechny společně pro ně vytvářejí proměňující prostor Jiného, jenž se ve svých účincích podobá dávným rituálům přijetí mezi dospělé.

Pozoruhodné také je, kolik lidí se dětem ve všech těch skautských i jiných oddílech, ve všech těch uměleckých a sportovních kroužcích věnuje. Jistě: kdyby je to nebavilo, nedělali by to. Ale stále znovu mě překvapuje a povzbuzuje, kolik lidí se nejen s bujarým nadšením, ale i s naprostou profesionalitou zabývá činnostmi, které jim nepřinášejí peníze, sex-appeal, záplavy facebookových lajků ani jiné benefity oceňované převládajícími teoriemi lidské přirozenosti.

A mimochodem: i neužitečnost některých tábornických dovedností může být jen zdánlivá. Když nám rekonstruovali byt, přemýšleli jsme, jestli pro nový plynový kotel bude aspoň po dobu našeho života vždycky dost plynu. Tehdy to působilo podivínsky; ale dnes, po pouhých patnácti letech, už by se této obavě asi nikdo nesmál.

Takže kdoví, jestli se nám třeba ještě někdy nebude hodit, že se syn na táboře naučil rozdělávat oheň třením.

    Diskuse
    July 15, 2014 v 14.53
    Úpadek přechodových rituálů
    Přechodové rituály v silném smyslu toho slova nejsou pouhou oslavou změny stavu, ale tím, co tuto změnu vytváří. Chlapec se stává mužem iniciačním rituálem, dva lidé se stávají manželi svatbou, pretendent se stává panovníkem intronizací. Jsou to symbolické akty, které fungují "ex operere operari".

    Svatební rituály odkazují k době, kdy tento přechod do jiné fáze osobní existence byl skokový. Teprve po svatbě spolu manželé začali bydlet, sexuálně žít, žena získala nové jméno a leckdy se třeba ze dne na den začala jinak oblékat atd. (Aspoň to byl ideální očekávání, skutečnost samozřejmě byla někdy jiná)

    Manželství dnes takto pro většinu lidí nefunguje: lidé spíš začnou spolu chodit, pak sexuálně žít, pak se třeba sestěhují, mají spolu dítě, uzavřou sňatek. Do poměrně nedávné doby se lidé většinou brali, když žena přišla do jiného stavu, ale ani to už dnes neplatí.

    Před sto lety by svatba, při které společné děti oddávaného páru mají roli družiček, byla považována za obscénní urážku veřejné morálky, dnes nám to přijde roztomilé.

    Také dospělými se stáváme postupně, ne naráz.

    Tuto změnu nezpůsobila jen sekularizace.

    Církev hrála ve formování podoby evropského sňatku velkou roli, ale nebyla to role výlučná. Současnou podobu katolického sňatku, kdy oddává kněz, vytvořil tridentský koncil v šestnáctém století. Ve středověku nebyla přítomnost kněze u svatby nutná, pokud tam byl, tak jeho role byla v tom, že svatebčanům požehnal. Za svátost bylo ovšem manželství považováno od 12. století a i předtím do jeho podoby církev rázně zasahovala, nicméně víceméně uznávala za manželství to, co v té které společnosti za manželství považováno bylo. Někdy měla jiné priority než světská společnost. Tajné sňatky byl společností odsuzovány, protože obcházely nutnost souhlasu rodičů a širší rodiny, církev je naopak někdy podporovala, protože za důležitou považoval naopak dobrovolnost. (To je zachyceno například v roli, kterou v Romeovi a Julii hraje otec Laurentius).

    Hypotézu, proč mizí staré rituály a nové se tvoří těžko, mám, ale už tak je to moc dlouhé.
    July 15, 2014 v 16.27
    Pane Kubičko,
    děkuji za velice zajímavý příspěvek!

    Ad přechodové rituály jako to, co způsobuje změnu stavu: v jazykovědě se v posledních desetiletích hodně zkoumá performativita. Tedy: ne to, co slova ŘÍKAJÍ, ale to, co DĚLAJÍ. Jedním z učebnicových příkladů je třeba právě křest: když se pronese patřičná formulka, tak tím křest nastane.

    Jinak manželství v katolickém pojetí je dodnes jediná ze sedmi svátostí, kterou si dva lidé (snoubenci) udělují NVZÁJEM. Tj.: přítomnost kněze není nutná pro to, aby svátost byla platná.
    July 16, 2014 v 13.53
    Proč labuť
    K tomu, jaký je rozdíl mezi metaforou a svátostí, doporučuji kouzelný metalog Gregory Batesona "Proč labuť".

    Máte jistě pravdu, že tridentský koncil nezrušil to, že si snoubenci udělují svátost manželství navzájem. Závazná pravidla uzavírání manželství ale zavedl a role církve v nich zvýrazněna byla.

    Mám dojem, že ve výjímečné situaci může pokřtít každý, nemusí být kněz a dokonce ani věřící křesťan. Ve sbírce "Pražský chodec" o tom má povídku Apolinaire: ten křtící dodrží podmínku formule "Křtím tě ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého", ale selže to na tom, že ho nepokropí vodou, protože v té louži, ze které tu tekutina bere, je jen koňská moč. Se svatbou je to asi podobné.

    V obrázku, který Váš článek doprovází, jsou tři prvky svatebního rituuálu, které ani specificky křesťanské nejsou: bílé šaty a kytice nevěsty, snítka myrhy /či rozmarýnu?/ na šatech ženicha.

    Bílé svatební šaty jsou sice zvykem celosvětovým, ale prastará tradice to není. Je to dědictví Britského imperia, zvyk vdávat se v bílých šatech vznikl podle bílých okrajkovaných svatebních šatů, které měla královna Viktorie při svatbě s princem Albertem v roce 1840.

    Některé svatební rituály z dřívějších dob nám můžou přijít dost bizarní, například renesanční zvyk konzumace manželství před svědky. Tak se ženil třeba Vilém z Rožmberka. Byla to prevence toho, aby manželství nemohlo být později prohlášeno za neplatné. To je jistě velmi silná performativita rituálu.
    July 16, 2014 v 14.37
    Pane Kubičko,
    opět děkuji; vše, co píšete, je velmi zajímavé.

    A se křtem máte pravdu. Křtící skutečně nemusí ani být křesťan - stačí použít vodu a křtící formulku; a také mít vůli činit to, co činí církev.

    Pokud by se tedy dva nekřesťané ocitli na pustém ostrově a během pobytu na něm by jeden z nich dospěl k rozhodnutí nechat se pokřtít, mohl by ho právoplatně pokřtít ten druhý.
    July 17, 2014 v 14.09
    Oprava
    V prvním komentáři mám chybu v latině, má být "ex opere operato" – ze samého konání