Rituály ztrácené i nalézané
Daniel SoukupCo dnes zbývá ze starých náboženských rituálů? Scházejí nám? A máme za ně nějakou náhradu?
Současné české společnosti prý chybějí formující rituály. Asi to bude zčásti pravda: kolik lidí slaví třeba oficiální státní svátky tak, že by skutečně zpřítomňovali jejich význam?
Jistěže se za moderní obdobu rituálu dá označit ledacos, třeba společné sledování finále fotbalového mistrovství světa. Ale měli bychom si dávat pozor, abychom význam pojmu „rituál“ příliš nerozmělňovali. Muži se odjakživa scházeli v hospodách a zabývali se tam záležitostmi, na kterých ženy neměly žádný podíl — mimo jiné proto, že se o ně vůbec nezajímaly. Ale rituální úkony, které tradiční společnost udržovaly pohromadě, probíhaly přece jen jinak a jinde.
Původcem a záštitou těchto úkonů byly v Evropě po celá staletí církve. Ještě i v dnešních sekularizovaných evropských společnostech vidí ledaskdo jednu z rolí církví v obřadnictví. Zvláště základní přechodové rituály, tedy křty, svatby a pohřby („hatchings, matchings and dispatchings“, jak se hravě říká v angličtině), svěřují církvím i mnozí jinak nenáboženští lidé.
To není příliš mnoho, ale ani příliš málo. Ostatně těmto lidem se není co divit, jelikož v působivosti přechodových rituálů se sekulární společnost může církvím sotva vyrovnat.
Například český občanský zákoník pro uzavření sňatku suše a byrokraticky stanovuje, že snoubenci musejí oznámit, jak to chtějí mít s příjmeními, a prohlásit, že „navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření manželství.“
Svatební rituály odkazují k době, kdy tento přechod do jiné fáze osobní existence byl skokový. Teprve po svatbě spolu manželé začali bydlet, sexuálně žít, žena získala nové jméno a leckdy se třeba ze dne na den začala jinak oblékat atd. (Aspoň to byl ideální očekávání, skutečnost samozřejmě byla někdy jiná)
Manželství dnes takto pro většinu lidí nefunguje: lidé spíš začnou spolu chodit, pak sexuálně žít, pak se třeba sestěhují, mají spolu dítě, uzavřou sňatek. Do poměrně nedávné doby se lidé většinou brali, když žena přišla do jiného stavu, ale ani to už dnes neplatí.
Před sto lety by svatba, při které společné děti oddávaného páru mají roli družiček, byla považována za obscénní urážku veřejné morálky, dnes nám to přijde roztomilé.
Také dospělými se stáváme postupně, ne naráz.
Tuto změnu nezpůsobila jen sekularizace.
Církev hrála ve formování podoby evropského sňatku velkou roli, ale nebyla to role výlučná. Současnou podobu katolického sňatku, kdy oddává kněz, vytvořil tridentský koncil v šestnáctém století. Ve středověku nebyla přítomnost kněze u svatby nutná, pokud tam byl, tak jeho role byla v tom, že svatebčanům požehnal. Za svátost bylo ovšem manželství považováno od 12. století a i předtím do jeho podoby církev rázně zasahovala, nicméně víceméně uznávala za manželství to, co v té které společnosti za manželství považováno bylo. Někdy měla jiné priority než světská společnost. Tajné sňatky byl společností odsuzovány, protože obcházely nutnost souhlasu rodičů a širší rodiny, církev je naopak někdy podporovala, protože za důležitou považoval naopak dobrovolnost. (To je zachyceno například v roli, kterou v Romeovi a Julii hraje otec Laurentius).
Hypotézu, proč mizí staré rituály a nové se tvoří těžko, mám, ale už tak je to moc dlouhé.
Ad přechodové rituály jako to, co způsobuje změnu stavu: v jazykovědě se v posledních desetiletích hodně zkoumá performativita. Tedy: ne to, co slova ŘÍKAJÍ, ale to, co DĚLAJÍ. Jedním z učebnicových příkladů je třeba právě křest: když se pronese patřičná formulka, tak tím křest nastane.
Jinak manželství v katolickém pojetí je dodnes jediná ze sedmi svátostí, kterou si dva lidé (snoubenci) udělují NVZÁJEM. Tj.: přítomnost kněze není nutná pro to, aby svátost byla platná.
Máte jistě pravdu, že tridentský koncil nezrušil to, že si snoubenci udělují svátost manželství navzájem. Závazná pravidla uzavírání manželství ale zavedl a role církve v nich zvýrazněna byla.
Mám dojem, že ve výjímečné situaci může pokřtít každý, nemusí být kněz a dokonce ani věřící křesťan. Ve sbírce "Pražský chodec" o tom má povídku Apolinaire: ten křtící dodrží podmínku formule "Křtím tě ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého", ale selže to na tom, že ho nepokropí vodou, protože v té louži, ze které tu tekutina bere, je jen koňská moč. Se svatbou je to asi podobné.
V obrázku, který Váš článek doprovází, jsou tři prvky svatebního rituuálu, které ani specificky křesťanské nejsou: bílé šaty a kytice nevěsty, snítka myrhy /či rozmarýnu?/ na šatech ženicha.
Bílé svatební šaty jsou sice zvykem celosvětovým, ale prastará tradice to není. Je to dědictví Britského imperia, zvyk vdávat se v bílých šatech vznikl podle bílých okrajkovaných svatebních šatů, které měla královna Viktorie při svatbě s princem Albertem v roce 1840.
Některé svatební rituály z dřívějších dob nám můžou přijít dost bizarní, například renesanční zvyk konzumace manželství před svědky. Tak se ženil třeba Vilém z Rožmberka. Byla to prevence toho, aby manželství nemohlo být později prohlášeno za neplatné. To je jistě velmi silná performativita rituálu.
A se křtem máte pravdu. Křtící skutečně nemusí ani být křesťan - stačí použít vodu a křtící formulku; a také mít vůli činit to, co činí církev.
Pokud by se tedy dva nekřesťané ocitli na pustém ostrově a během pobytu na něm by jeden z nich dospěl k rozhodnutí nechat se pokřtít, mohl by ho právoplatně pokřtít ten druhý.