Ženská komunální politika: v ČR v plenkách, v Rakousku normou
Monika HorákováObtíže, se kterými se ženy setkávají, ukazují, že komunální politika orientovaná na ženské otázky je potřebná. Pro inspiraci se stačí podívat k sousedům.
Kamarádka má tři děti a po mnoha letech neviditelné práce v domácnosti začala hledat opět zaměstnání. Nebylo to tak docela snadné. Nejdříve musela doufat, že se její nejmladší potomek dostane v Praze do obecní mateřské školy. Uf, to měla ale štěstí. Další překážka na sebe však nenechala dlouho čekat.
Benjamínkovi se ve školce nelíbilo, neuplynul den, aniž by doma i ve školce zoufale neplakal. Potřeboval podporu a přítomnost rodičů, několikrát ho ze školky vyzvedli vyčerpaného pláčem třeba po první hodině.
Umíte si představit, že si za takových okolností domlouváte přijímací pracovní pohovory? Ne. Ani z hlediska časového plánování, ani z hlediska psychické vyrovnanosti. Byť jsem to považovala za nemožné, kamarádka práci opravdu našla. Ne však nadlouho. Po několika měsících skončila, protože jen s obtížemi mohla vyhovět požadavku zaměstnavatele zůstat v kanceláři do šesti hodin večer. Školka zavírá v pět.
V dny, kdy odcházela kvůli školce z práce dříve, si hodiny napracovávala časně ráno. To ale nebylo nic platné. Zaměstnavatel chtěl mít zajištěný provoz kanceláře až do šesti a bez jedné pracovní síly to šlo těžko.
Takové příběhy (a že se jich v mém okolí neodehrává málo) mě přesvědčují, že komunální politika orientovaná na ženské otázky je potřebná. Taková, jaká funguje třeba v Rakousku. Vídeňská sociálnědemokratická radní Sandra Frauenbergerová je například odpovědná za integraci, ženské otázky a ochranu spotřebitelů. V Linci se komunální politice orientované na potřeby žen věnuje zelená radní Eva Schobesbergerová. Do jejího rezortu patří také životní prostředí, ochrana přírody a vzdělávání.
Není pravda, že by se situace žen v české společnosti dala měnit pouze na vládní úrovni. I na komunální úrovni se dají uskutečňovat funkční změny. Například prodloužená otevírací doba mateřských škol, garance dostatečného počtu míst ve školkách, podpora časově flexibilních úvazků ve všech organizacích, které zřizuje obec, či taková maličkost jako dětský koutek na radnici (už jste někdy byli s dvěma malými dětmi vyřizovat něco v kanceláři plné šanonů a urovnaných a velmi vysokých stohů papíru, přičemž místnost měla rozměr asi 4x3 metry? Ó, to musíte zažít!)
Předchozí náměty se týkají jen podpory na trhu práce. Ženská komunální politika má ale i další aspekty. Může řešit bezpečnost žen (iniciativy proti domácímu násilí, bezpečnost na ulicích, dostatečné veřejné osvětlení), ale také ženy neustále motivovat, aby nezapadaly do předem určených a pro mnohé poněkud diskomfortních rolí. Již zmiňovaná sociální demokratka a vídeňská radní Sandra Frauenbergerová například ve spolupráci se školami motivuje žačky a studentky ve výběru i jiných než silně feminizovaných povolání.
Radní pro ženské otázky nejsou v Rakousku nic neobvyklého. Nakonec proč také, když zde existuje i celé „ženské“ ministerstvo? V České republice můžeme začít na komunální úrovni třeba hned, snad i bez legislativních změn. Radní mohou řešit ženské otázky spolu s jiným, déle zavedeným rezortem. Cílem přitom není jen získat pro ženy poloviční podíl na moci a financích, ale také umět z pozice komunální politiky reagovat na odlišné životní dráhy, které ženy žijící v obci mají.
Jestliže nechceme, aby ženy předem zapadaly do přidělených rolí, nesmíme považovat péči o děti za ženskou otázku. Stejně tak zavádět nějaké úřady pro řešení "ženských" otázek. Podle mě je ideální agenda rovných příležitostí, která se bude zabývat všemi pohlavími i rody (a nejen jimi) dohromady a bude se snažit o odstranění diskriminace, předsudků a zkvalitnění života obecně na všech stranách.
Jenomže tím, že je s tímto problémem nakládáno jako s ženským, k žádnému posunu nedochází. Nebo aspoň ne k velkému. Podle mě by prospělo, kdyby se něco udělalo s tím, že o dítě ve velké míře pečují ženy, dokonce i v párech rozdílného pohlaví. Ideální by bylo výrazné finanční přilepšení tam, kde o dítě pečují oba partneři, aby se více vyplatila dělená rodičovská. Pak už by třeba začalo být běžným jevem, že by muž vodil děti do školy a zpátky, připravoval jim svačiny atd. Třeba by se pak ušetřilo, protože by se o péči podělili dva lidé, na rozdíl od situace, kdy by se fakticky staral jen jeden rodič a outsourcoval to, na co nestačí. A pak samozřejmě změna školních osnov, aby se dětem vytlouklo z hlavy, že žena patří k plotně a muž do dílny. Ta ministryně se sice snaží mezi ženami propagovat tradiční mužské profese, ale je potřeba činit i opak.
I kdyby byly školky otevřené dvacet čtyři hodin denně, já měla děti i práci, stejně bych nechtěla být na to sama. Jestliže nějaký otec dětí existuje, má se o ně taky starat.
Dělení na mužské a ženské záležitosti prostě ve velké míře neuznávám, protože spousta těch problémů se objevuje mezi oběma pohlavími a tím, že z nich děláme problémy jednoho pohlaví, škodíme sami sobě. Mluví se jenom o ženách-samoživitelkách, existují programy na jejich začlenění, ale o mužích-samoživitelích není slyšet. Pokud chceme zbourat stereotypy, musí se vytvořit agenda, která je skutečně rozbije, ne která bude na stereotypy navazovat.
A napadlo vas devcata, ze i v tech materskych skolach pracuji matky, ktere nechteji prijit ke svym vlastnim detem v osum hodin vecer ?
Dále nepředpokládám, že všichni zaměstnanci mateřských škol mají malé děti. Určitě tam musí být nějaké nezanedbatelné procento bezdětných nebo těch s odrostlým potomstvem, aby v případě potřeby pokryly tu otevírací dobu, během které nemohou dětní pracovat.
Doufám, že to paní Recmanová nemyslí tak, že by se učitelky v MŠ měly obětovat a pracovat přesčas zadarmo v rámci pomoci celé společnosti.
Je třeba také rozlišovat velikost obcí. U nás v malé obci školka zavírá v 16:00. Obchody ve městě běžně v 17:00. V Rakousku se také obejdou bez otevřených nákupních center v neděli a ve svátek, je tam horší život? Diskriminuje tam bezohledný stát podnikání a možnost pracovat? Vůbec ne. I v těch hypermarketech, stejně jako v nemocnicích a školách pracují matky s malými dětmi. V nemocnicích je třeba běžné, že matky s malými dětmi - zdravotní sestry jsou přednostně zařazovány jen do ranních směn. Myslí na to i zákoník práce a chrání matky s dětmi až do deseti let.
Tak si říkám, že by měly alespoň místní radnice podpořit přes noc otevření svých mateřských škol, ale jen jako hlídací místnosti bez nutných školských standardů. Aby matky malých dětí mohly být na telefonu v pracovní pohotovosti a jakmile je jejich zaměstnavatel bude potřebovat, dítě tam mohou na několik hodin odložit a vyhovět pracovním požadavkům.
Slecna Recmanova je prilis mlada, aby si uvedomila ze neni podstatne kdo a jakou cast pece o deti pevezme (a rodina nejsou jen deti). Podstatne je (ale to je muj nazor) aby zadny z partneru nemel pocit, ze ten druhy se "veze". Jsme spolu uz 45 let a pocit ze ten druhy dela vic z nas jeste nevyprchal. Samozrejme je to jen nazor stareho dulniho elektrikare.
Ono jde o to, kdo co chce a co mu objektivní okolnosti umožňují dělat. Zaměstnaný muž není žádný netvor. Klidně může dětem připravovat svačiny, a pokud to jde, vodit děti do/ze školky. To nejde zařídit žádným úředním befélem.
Jenže - kdokoliv, kdo chodí zaměstnání (ať muži nebo ženy), si nemůže dost dobře a jednoduše a vždy dovolit, aby vyzvedl děti ze školky včas - i kdyby chtěl stotisíckrát. Natolik jsou si muži i ženy na českém pracovním trhu rovni.
Chtění tu naráží na tvrdou realitu, nepřátelskou vůči DĚTEM a jejich primary care takers.
Teoretické mi přijde přání "I kdyby byly školky otevřené dvacet čtyři hodin denně, já měla děti i práci, stejně bych nechtěla být na to sama. Jestliže nějaký otec dětí existuje, má se o ně taky starat." Šedá je teorie a zelený je strom praxe: jak zařídit, aby na děti a práci nezůstala žena sama? Základem je výběr spolehlivého partnera, nikoliv zaměstnanecká situace v rodině. (A i přesto může zasáhnout vyšší moc - a žena se prostě sama ocitne).
Nejde ovšem přehlédnout, že na primární péči o děti mají podíl především ženy. Příčí se mi, pokud by v rámci agendy rovných příležitostí došlo k takovému "zestejnění" mužů a žen, až až k popření jejich biologické podstaty a vývojových potřeb dětí. Natolik je potřeba podporovat ženy - a skrze ně děti.
A pak samozřejmě změna školních osnov, aby se dětem vytlouklo z hlavy, že žena patří k plotně a muž do dílny.
nicméně v rámci pomoci celé společnosti se někdo pro tohle obětovat musí. "
O financich rozhoduje stat, o skolnich osnovach rozhoduje stat. O dobrovolne obeti pro spolecnost, kterou ovlada banda korupcniku a estebaku muze uvazovat jen nekdo velmi naivni, nebo dusevne zaostaly. Tedy bylo by opet nutne statni nasili. A pak ze nic nezadate od statu.