Nezbývá mi než do tekuté diskuse přilít ještě trochu, rozvířit hladinu dalším přítokem. Michael Hauser ve svém textu vychází z biblického obrazu rozdělení či stvoření muže a ženy jako z původní půdy, z níž naše možná přirozené, možná nikoliv, rozhodně navyklé dělení rolí vychází. Obraz mužského a ženského světa, vlastností jim připisovaných a často z nich vycházejících společenských rolí však zdaleka nejsou jen židovsko-křesťanským dědictvím. Zajímavým způsobem tuto problematiku pojednávají východní filosofie či evropská tradice hermetismu, která sice zůstávala dlouhá léta ve skrytosti, ale přesto na dění v Evropě měla značný vliv, který se od 2. světové války nejdříve podnětem hlubinné psychologie a v návaznosti na to hnutí New Age neustále zvyšuje.

Určitě stojí za to se poohlédnout, jak tuto problematiku řeší filosofické koncepty, které ač s nimi pracují jinak než je tomu v tradici naší, věnují vlastnostem a tendencím jednotlivých pohlaví či mužským a ženským silám možná více pozornosti než my.

Podle jejich představy je každá věc, událost i stvoření utkáno z nejrůznějších vztahů mezi těmito dvěma silovými tendencemi. To životodárné a život tvořící je napětí a vztahy mezi nimi.

Při pohledu tímto okem je velmi pochopitelné, že Adam Borzič řeší otázku, jestli kapitalismus skutečně sdílí s postmodernismem tekutost, a cestou se zastaví u ženské menstruace. A pravdu dí, při bližším pohledu se spíš zdá, že tekutost se vkrádá do základních premis kapitalismu až v jeho pokleslé, rozpadající se podobě, princip tohoto myšlení v sobě nese mnohem více tvrdé hranaté mužské vymezující síly. Kdybych měla polemizovat s Michaelem Hauserem, bylo by to právě v tomto bodě, kde je postmodernismu připisována ona předsmrtná kvalita rozpadu jako stavební vlastnost. Postmodernismus vnímám jako vědomé zpochybnění, směr, který nás upozorňuje a staví nám před oči, že se pohybujeme v navyklém kruhu předpokladů, které nás vždy nutně dovedou ke stejnému výsledku, pokus vykřičet tak širokou různorodost světa, která může sahat až za naše navyklé představy. Vědomé uchopení toho, čeho je hroutící se kapitalismus spíše nevědomým projevem. A není jen osamělým šťouravým rozemíláním, ale je provázen hnutími, která se snaží za jím posunutými hranicemi hledat.

Adam Borzič správně podotýká, že ono tekuté rozemílání hranic je všude provázeno přitvrzujícími pokusy je zarazit stavěním betonových zdí, že každé ono „tekuté rozpadání společenských rolí“ je obvykle vytlačeno tím, že utrpení, které způsobovalo, dostoupilo určitého vrcholu. Že pod těmito trochu tekutě intelektuálními úvahami leží dějinné příběhy, které je provázely, živé tělo světa.

To je podle hermetické tradice také rozměr ženský. Tekutý a spojující, přilnavý a vztahující se, přizpůsobivý ve svém tvarování dle svého okolí, ale unikající všemi i sebemenšími škvírami a vytvářející ničivé proudy, když protrhne špatně vystavěné hráze, jako pasivní činitel přijímající bolest a utrpení, které se nám však zrcadlením vrací v podobě zraněných a zraňujících citů, zduřelých fragmentů, které nenalézají propojení, hysterického upevňování hranic tam, kde neregistrujeme, že jsou podemílány zdola. Pochybuji, že mužství a ženství jsou pouhé kulturní konstrukty, nemyslím si, že se jejich tajemství skrývá v nějaké jasně vyhraněné přirozenosti, ale považuji je za živly, samy v sobě měňavé a protikladné, i když vždy konzistentní ve své živlové podstatě.

Jak už jsem tu jednou psala, nejsem feministka. Zkouleli jsme to se životem tak, že nejsem a nikdy jsem nebyla feministka, ale žiji do puntíku jako emancipovaná žena. Žensko-mužskému kolegiu ve mně kraluje individualita. Ale myslím si, že tato civilizace je postavena na mužském principu, že tento princip už dávno přerostl své zdravé hranice a že je jako jednostranné vztahování se ke světu zaklíněn až v nejhlubším koutě, kde se tvoří naše slova.

Rozumím tomu, co některé muže provokuje na feminismu — v mužském světě bojuje mužskými prostředky, je výkřikem těch aktivních, ale při jejich zaměřenosti na mužský svět jim možná nedochází, že ta pasivnější část žen nebojuje, ale prostě svou feminitu, není-li žádána, ztrácí a ta mizí z nich, z jejich světa, z jejich dětí a postupně i z jejich pohledu. Smutné je, že jednou z oněch skladebních sil tekutého ženského živlu je vztah — k zemi, k sobě samým, ke světu a péči o něj — to, co tak postrádáme.

Připadá mi trochu symptomatické, jaký nefalšovaný údiv vzbudil Adamův výlet do onoho feminního, tak trochu bezhraničního, přelévajícího se světa, kde se některé věci bolestně dotýkají ve svých analogiích. A možná, že zjistíme, že cesta ke znovunabytí křehkosti, kterou jsme vytěsnili, vede přes krvavé lůno porodu a nejdivočejších šťáv, z nichž vyskočí zázrak, který jsme zobjektivizovali.