„V době útoku poslouchal hudbu, ale ač měl na uších sluchátka, slyšel velkou ránu… Kdyby to někoho trefilo do hlavy, mohl by ten člověk být mrtvý“ („Policisté ukázali fanouškům svaly“, LN, 14. 4.).

Jeden z fotbalistů tak popisuje útok fanoušků soupeře na jejich autobus, a já se hned omlouvám, že tahle úvaha nebude o fotbale a o fanoušcích. Kdyby ten půllitr trefil autora rozhořčeného výroku, a s tím účinkem, jehož se obával, patrně by nestačil svou smrt ani zaznamenat.

A kdo ví, kolik lidí tak dnes a denně umírá - stále roste počet těch, co chodí se sluchátky na uších více či méně odříznuti od toho, co se kolem nich děje. Zvlášť, když při poslechu ještě zavřou oči, což je běžné třeba při cestování dopravními prostředky, jakmile se dotyčný usadí na sedadlo.

Je zvláštní ta dobrovolná, skoro až demonstrativní izolace od druhých lidí, od okolí, od světa. Zvláštní i proto, jak na druhé straně roste množství stesků na nedostatečnou bezpečnost, na kriminalitu, na všemožná nebezpečí číhající na jednoho, jak jen vkročí na ulici a zavře za sebou domovní dveře, ale dokonce i ve vlastním bytě. Čekal bych, že v takovém nebezpečném světě bude člověk naopak neustále ve střehu.

Je to tedy jen móda, u které není nutno hledat racionální odůvodnění? Móda, která, jak přišla, tak odejde, aby ji nahradila jiná? Nebo je to vážnější a jde o jeden z projevů vypjatého individualismu doby? O dobrovolnou izolaci? O projev znechucení stavem vnějšího světa? O nevědomý protest proti němu? O jeho symbolickou negaci? Je to sebepoškozující pokus o obranu typu pštrosí hlava a písek? Je to všechno dohromady nebo nakonec něco docela jiného?

Viděl jsem nedávno v autobuse krásnou slečnu se sluchátky na uších, poslouchala s očima zavřenýma, pokud zrovna se skloněnou hlavou pilně neesemeskovala. Rozkvetlou, sluncem prozářenou jarní krajinu, jíž autobus dvě hodiny projížděl, pravděpodobně vůbec nezaznamenala.

Viděl jsem dvojici lidí, kteří k sobě zjevně patřili, seděli na sedadle vedle sebe, každý uzavřen za svými sluchátky jako za bezpečnou hradbou, každý poslouchal něco svého, soudě podle toho, co občas sluchátka propustila do okolí. Po celou cestu spolu skoro nepromluvili.

Něco zdánlivě nesouvisejícího. Plodnost mužů prý poklesla za poslední roky natolik, že tři procenta párů už si nepořídí potomstvo bez umělého oplodnění. A podle pesimistických scénářů to může být za dalších pár let celá třetina. Desetkrát tolik… Může prý za to poničené životní prostředí, protože největší problém je to na Ústecku a na Ostravsku. Nemám důvod o tom pochybovat. Ale přece jen, další příčiny jsou tím už vyloučeny?

Je módní mluvit o tom, že pořídit si dítě je drahé, dokonce, že je neodpovědné přivést je do tohoto světa. A přitom, byl ten svět někdy lepší? A co radost z těch dětí, žádnými penězi nenahraditelná, jakýmkoliv stavem světa neovlivnitelná? Ta nechybí? Ta, kterou vídám u maminek, jež denně potkávám s kočárky, ta kterou znamenám u rodičů dětských klientů, a to i u těch, kteří by nezdárné dítko občas nejraději vzteky přetrhli.

Ta radost z dětí, jež se dá vycítit dokonce i z příslušných záběrů filmových týdeníků z období Protektorátu (maminky s kočárky v parku), kdy obecně moc důvodů k radosti nebylo.

↗

Rodiče zažívají ze svých dětí radost, která není žádnými penězi nahraditelná. Foto iandavidmuir, flickr.com

Kolik jen mrtvých lidí, sedících u televize, najdou v bytě až po měsících, dokonce po letech, a ta bedna po celou tu dobu bezchybně běží! Naše supermoderní a technicky už skoro dokonalá společnost začíná vymírat, a navíc jako by mnohé její členy přestával život v tomhle vymakaném, nudném světě bavit. A už i ta někdejší touha měnit v něm to, co se jim nelíbí, jako by v nich pohasínala.

Místo toho se utíkají do toho svého, zřejmě bezpečnějšího, pochopitelnějšího, ideálnějšího, který mohou daleko lépe ovládat. Není také v tom jádro problémů civilizace na začátku třetího tisíciletí?