Stát na rodiny s dětmi kašle, proto vymíráme

Tomáš Zdechovský

Demografické trendy nejsou zrovna povzbuzující. Potěšením nemůže být ani to, že Česká republika není v Evropě výjimkou, spíše zemí potvrzující tendenci patrnou v řadě dalších států.

Po deseti letech je nás opět méně. Co stojí za tímto neblahým trendem? Jednak se samozřejmě jedná o problém porodnosti, která je opět nižší než úmrtnost. Druhá příčina tkví v tom, že počet vystěhovaných převýšil počet těch, co se přistěhovali. Obojí má přirozeně za následek snížení počtu obyvatel o 3700 lidí. Jedná se sice o nepatrný pokles, ale v nejbližší době se nečeká žádné zlepšení. Naopak, silné ročníky z řad Husákových dětí už stárnou a příliš mnoho dalších děti už nejspíše mít nebudou.

Současné demografické trendy tedy nejsou zrovna povzbuzující. Potěšením nemůže být ani to, že Česká republika není v Evropě výjimkou, jako spíše zemí potvrzující tendenci patrnou v řadě dalších zemí. Postupně stárneme. Další generaci ale potřebujeme nejen pro fungování důchodového systému.

Bylo by naivní si myslet, že problém úbytku obyvatel lze řešit pouze nařízeními seshora. Stát není všemocný a vše záleží i na lidech samotných. Existují ale opatření, která by mohla přinést prospěch a zlepšit postavení matek s dětmi. Přirozeným řešením se mohou stát například nabídky zkrácených úvazků, zjednodušení zavádění školek na pracovištích a možnost práce z domu.

Možností, jak zlepšit postavení matek s dětmi, potažmo rodin, existuje nepřeberné množství a některá už byla realizována. Je třeba nepolevovat v úsilí a nadále zlepšovat podmínky pro výchovu dětí. Děti přece mají být pro společnost přínosem, a ne diskriminujícím faktorem. Tomu by se měla přizpůsobit i politika státu, který by měl vedle daňových úlev podporovat pracující rodiče dalšími výhodami například v důchodovém systému. Ostatně do důchodového systému nepřispívají pouze rodiče, ale výhledově i jejich děti.

Vraťme se ale ještě na chvíli k problému vystěhovalectví, protože i ono je dalším ukazatelem toho, že v České republice musí být něco špatně. Nadešel čas položit si otázku: Proč lidé nechtějí žít v České republice a raději se stěhují jinam? Něco musí být špatně a nedostatek pracovních příležitostí zdaleka nebude postačujícím vysvětlením.

Dříve či později bude nutné oba problémy řešit a není proto od věci začít co možná nejdříve. Jde o budoucnost státu i prestiže samotné České republiky. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že úroveň každé společnosti se pozná podle toho, jak si dokáže vážit svých rodin. A protože rodinu má téměř každý, musí každý začít nejdříve u sebe.

    Zkopírovat odkaz Vytisknout
    Diskuse
    , psycholog
    April 13, 2014 v 10.20
    Pravda, stát spíše provozuje protirodinnou, ale i protiregionální politiku
    Zjednodušení zavádění mateřských škol na pracovištích by ale rozhodně nemělo být na úkor kvality předškolního vzdělávání. Je třeba soustředit se na podporu nové generace kvantitativně i kvalitativně.

    Výstižné je konstatování, že na České republice je něco špatně. Stát nedělá nic nejen na podporu rodin, ale s tím souvisí i nepodpora regionů. Stát je centralistický, vše směřuje do velkých měst, především pražské aglomerace, kde potom logicky chybí síť mateřských škol. Naopak celé regiony, nejen ty v pohraničí, ale i při významných trasách ve vnitrozemí se vylidňují, jejich populace stárne.

    Je třeba změnit celé základy našeho systému a poohlédnout se po státech, které jsou díky svým tradicím negativníchg vlivů globalizace podstatně více ušetřeny (alpské nebo skandinávské státy, Benelux). Tyto modely nejen ekonomické, ale i politické a kulturní byly po čtvrtstoletí dehonestovány klausovským nacionálním neoliberalismem ve stylu "za deset let budeme na úrovni Rakouska a navíc bez evropského socialismu..."
    Eva Hájková, penzistka
    April 13, 2014 v 10.42
    Já se spíš divím, že si dnes ještě vůbec někdo děti pořizuje. Na konci civilizace...
    Přenášet problémy, které jsme měli vyřešit my, ještě na chudáky vlastní potomky...
    , psycholog
    April 13, 2014 v 13.02
    Chiliastický neoliberalismus
    Paní Hájková "konec civiizace" myslela asi především ironicky a sociálně kriticky. Vize budoucnosti a směřování další generace je to, co nám zoufale chybí. Idea konce dějin je v podstatě již od středověkých chiliastických sekt jen šálením, které lidi odvádí od dlouhodobých koncepcí a vizí. Na dnešní politickou reprezentaci jsou dlouhé i tři roky mezi narozením dítěte a nástupem do mateřské školy. Kdo by takto dlouhodobě koncepčně uvažoval!
    Eva Hájková, penzistka
    April 13, 2014 v 13.12
    Pane Ungere,
    já to myslím v podstatě tak, že ženy (nebo spíš obě pohlaví jakožto budoucí rodiče) by se měly/i už jednou konečně naštvat a začít se o tu budoucnost rvát.
    , psycholog
    April 13, 2014 v 14.20
    Paní Hájková,
    plně souhlasím.
    Jindřich Jedlička
    April 13, 2014 v 20.05
    Dovolte mi nesouhlasit....
    Nikoliv s tím, na co kašle či nekašle stát, ale s ohavným (a nebezpečným) klišé o vymírání. Ne, nevymíráme. Kdokoliv s biologickým vzděláním by vám vysvětlil jak vypadá populační křivka vymírajícího druhu. Počty Homo sapiens, a to nejen globálně, ale ani v Evropě či v naší zemi, takovou charakteristiku rozhodně nevykazují. Diskusní příspěvek svojí délkou neumožňuje podrobně se rozepsat o "jednom celém a čtyřech desetinách dítěte na ženu v reprodukčním věku, zatímco pro zachování populace je třeba více než dvou dětí", jen připomenu, že tato čísla nejsou tvrdá, fakticky zjištěná (zjistit jdou jen zpětně, o generaci žen, jimž již reprodukční věk pominul), nýbrž model, odhad, vycházející z (neplatné) premisy stejného rodičovského chování různých pokolení. Toto číslo vychází tedy z tak "samozřejmých" předpokladů, jako že např. "žena, která nemá první dítě do 30 je neplodná a již děti mít nebude" a nebo "žena s prvním dítětem narozeným po jejím 25 roce zůstane u jedináčka". Kdysi to - statisticky - platilo, promítnuto na dnešní populaci to způsobilo onen - snad již notoricky známý - nesoulad demografické prognózy zpracované v roce 2002 na léta 2003 až 2053 a skutečným počtem narozených dětí v letech 2003 až 2013.
    Dá se ovšem říci, že tahle - naprosto nezdařená - prognóza se doslova "zažrala" do mediální reality. Starostové, kteří ve svých obcích zrušili školky, jí upřímně věřili. A někomu - například zcela nezávislým ekonomům pracujícím ušlechtile pro bankovní domy - se tento sdílený omyl hodil do zdůvodnění proč zničit (funkční) penzijní systém a nahradit ho individuálním spořením.
    Mediální realita je opožděná, místa ve školkách chybějí nejméně od roku 2005, 2006. Mluví a píše se o tom ale až nyní. Přesto i mainstreamová média již ze svých titulků slovo "vymírání" vypustila, (a nahradila ho "stárnutím populace"). Rodičům, kteří mají dítě 245. v pořadníku na 25 míst ve školce se to špatně vysvětlovalo. Považuji za hanbu, že právě DR se ke klišé o "vymírání" vrátil.
    Dovolím si jen připomenout, že v této zemi proběhlo v roce 2011 sčítání lidu. A že v tomto sčítání, po dekádě "vymírání" mediálně odstartované prognózou z roku 2002, nás bylo deset a půl milionů, tedy nejvíce v celé dosavadní historii. A nejen to, bylo to první sčítání, které zjistilo překročení početnosti populace českých zemí z předválečných let, jinými slovy byl poprvé vyrovnán holocaust, válečné ztráty na životech i odsun německého obyvatelstva. Česky mluvících lidí je o cca tři miliony víc než před pouhými třemi generacemi! Znovu apeluji: Porovnejte to s libovolnou opravdu vymírající populací - a to nemusí jít zrovna o bílé nosorožce či horské golrily.