Nijak radikální studentské protesty v Granadě
Ivana RecmanováIvana Recmanová popisuje protesty, které probíhají na Granadské univerzitě ve Španělsku. Jestliže se má španělské terciární vzdělávání reformovat odspodu, je potřeba, aby studenti formulovali požadavky, které skutečně povedou k jeho zlepšení.
Pobývá-li student v rámci výměnného programu Erasmus na Granadské univerzitě, jen těžko může přehlédnout protestní náladu, která celou univerzitou prosakuje. Za zhruba půl roku, co zde studuji, jsem zažila dvě stávky a jeden protest, přičemž další, plánované na 26. a 27. března, se přibližují.
Zatímco v prvním semestru byl mottem protestů pouze nesouhlas se školným, nyní se k němu připojil i odpor proti požadavku na jazykovou kvalifikaci nutnou k získání bakalářského titulu, kterou by ovšem nezajišťovala univerzita, nýbrž by ji studenti museli získat jinde, a to bohužel za poplatek. Ačkoliv se ztotožňuji s tím, že vysokoškolské vzdělání (včetně zkoušek nutných k získání titulu) by mělo být bezplatné, zdejší protesty a jejich propagace mě v mnohém zklamaly a vyvolaly ve mně pocit, že požadavky zdejších studentů jsou příliš plytké.
Školné je ve Španělsku palčivý problém, jelikož se platí nejen na soukromých, nýbrž i veřejných vysokých školách. Zatímco například ve Velké Británii jsou studentům domácím i těm z EU alespoň poskytovány státní půjčky, které se splácejí až při dosažení určitého platu, ve Španělsku nic takového neexistuje a jedinou nadějí pro snížení školních výdajů je prospěchové nebo sociální stipendium, případně rozložení si ročníku tak, aby byli studenti schopni zaplatit si zapsané kredity (školné se odvíjí od jejich počtu).
Není tedy divu, že pro některé studenty jsou brány univerzit metaforicky uzavřeny a pro další znamená studium dlouhodobý pobyt na univerzitě, kvůli čemuž se oddaluje nástup do praxe, případně i plánování rodičovství, a prodlužuje se závislost na rodině.
Představa, že placené vzdělání indikuje vyšší kvalitu, je mylná. Vládní investice do terciárního vzdělání se za posledních několik desetiletí drasticky snižují, přičemž školy zoufale bojují o příjmy, kde se dá, a kvalita výuky značně pokulhává.
Na Filozofické fakultě působí málo vyučujících, zato zde studují spousty studentů a výjimkou nejsou předměty, kam i na cvičení chodí sto padesát studentů najednou (!). Kvůli tomu neexistuje individuální přístup a prostředí je značně anonymní. Tato situace není ve Španělsku ojedinělá a podle statistik školu nedokončí až padesát procent studentů.
ale hlavně: pracující jsou samozřejmě i nezaměstnaní, nebo mladí z děcáku nebo kdoví odkud...
pracující jsou ti, kdo narozdíl od vlastníků produkčních prostředků, nevlastní významný kapitál, nežijí z renty...
Tahle situace bohužel existuje na více školách. Stačí si třeba přečíst zkušenosti studentů, kteří na Erasmu ve Španělsku pobyli. Tady je k dispozici i odborná studie, která se zabývá přechodem ze španělského do britského studijního prostředí, která říká to, o čem mluvím: http://eprints.brighton.ac.uk/5553/1/thesis_mcgil.pdf.
letáky neslouží k argumentaci, vyčítat jim to, je dost vedle.
a proč by zrovna studenti protestující proti vyšším a vyšším částkám za studium (navíc aniž by to zkvalitnilo školu) měli mít "udržitelný program"? proboha to v tom neoliberálním postsocdem parlamentarismu nejsou oni, kdo má předložit financování školství!
s tím pracujícím si nemůžu pomoct, zvlášť když píšeš, že jde o marxistické uskupení. snad tak blbí nebudou, aby nezaměstnatelní bojovali za slevy pro děti zaměstnanců:)
trabajadores jistě jsou zaměstnanci, ale stejně tak pracující v marxistickym smyslu, jak jsem psal výše...