Nazi-hipsteři s plnovousy, ironické nápisy na taškách přes rameno, barevné wayfarer sluneční brýle? Generace identity? Kokteil Ein Himmla z východoberlínských barů Zum Henker a Hangmann? Tohle byla nudná předjarní Plzeň, žádný multikulturní Berlín, odkud pulzují trendy, kterých se chytají i náckové. Tady jsme viděli to nejburanštější z devadesátkového dress codu: ošoupané kožené lesní kanady po tátovi, urbany po starším bráchovi, tepláky z vietnamské tržnice, černé bombery, vylepané palice, desítka v kelímku.

Někteří takto vymódění náckové dorazili na Náměstí Republiky dokonce sami, bez kamarádů. Snad jen jedna jediná nazigirl měla vhled do trendů ve scéně, když tam stála v těsných kožených kalhotách a s vyholenou půlkou hlavy. Jenže i podle toho bylo poznat, že šlo maximálně o střední odbornou školu, protože tohle už dneska nosí kdekdo.

A možná ještě frontman zdejší kapely Ortel Tomáš Ortel, původně Hnídek, s nazipunkovým tmavým čírem, ke kterému se po rozpuštění akce sešla část účastníků na protižidovskou polévku z vepřového vývaru do jeho hospůdky na Jíkalce.

Do Plzně, v očích mnoha venkovských vidláků velkoměsta, se autobusy a vlaky ze satelitních městeček a vesniček sjeli white-trash, bílá chudina, aby vyjádřila uspokojení, že je na tom líp než cigáni, a zároveň hněv, že si české ženy berou za muže cizince a hlavně prý muslimy.

Prý je v naší krásné bílé vlasti čím dál víc cizinců, kteří nemluví česky, a je proto důvod obávat se o svou národní identitu, bědoval ve svém projevu organizátor Pavel Bitmann, vyučený malíř-lakýrník z Nýřan, narozený v Plzni.

Bez Národního odporu, bez Autonomních nacionalistů, bez boxerů jako násilnický psychopat Tomáš Babka, pracující za barem. Bez elit tato průměrně dvacetiletá omladina ve městě, v kterém se nevyzná a kam přijela na výlet, působila jako bezhlavé ovčí stádo bez bači i bez ovčáka, stádo, z kterého necítíte strach, ale dáte jim do ruky pomeranč a pohladíte po hlavě.

Tím spíš, že ovoce a zeleninu ve svém jídelníčku na rozdíl od vepřového masa a laciných konzerv vidí málokdy, jak bylo patrné na jejich tělech a zsinalé pleti. I proto jsme je mohli bez obav trollovat přímo v jejich středu, přijít si zblízka vyslechnout projev, tleskat, vyvolávat první část z Palackého staročeské teze „Nic než národ“ a pochodovat v poněkud neuspořádaném průvodu od Náměstí Republiky přes Americkou třídu a Husovo náměstí k Náměstí Emila Škody, kde se to rozpustilo.

A tak jsem jako první v České republice, ještě předtím, než to bude cool mezi Generací identity, vytvořil novou sociální figuru: nazi-hipstera. V červených conversích od dětí z vietnamské textilní fabriky, hnědých slim kalhotách z megasekáče holešovické tržnice, dámském zeleném plášti, s plnovousem, v brýlích a s modrou taškou přes rameno.

Identitáři, bojující za osmašedesátý naruby, mohou tedy převlékat kabáty, jak budou chtít, ale my multikulturní a feminističtí neomarxisté jsme prostě byli první. Pokud se dá něčemu říkat sémantický joker, jak o tom píše sociolog Marcus Greif, sémiotická guerilla Umberta Eca či sémiotický terorismus Jana Kubíčka, anebo lettristické detrounement, bylo to právě tohle. Lol vy nuly!

Když se půlka protestujících, co nešla na Jíkalku, vydala do Bitmannem zamluveného nonstopu Finish na Americké třídě, vrátil jsem se zpátky na Husovo náměstí mezi cigány, anarchisty, levičáky a piráty, abych si dal mleté kafe a cigánský guláš u stánku. Na rozdíl od nácků nás bylo asi několik stovek.

Ač se může zdát, že evropská krajní pravice dostala kyjevským Majdanem stejný impuls, jaký kdysi dostali socialisté Říjnovou revolucí a který tito neumětelové zatím neumí využít, všechno se může změnit, až bude svítit víc sluníčko a mezi bombermany uvidíme i tatínky a maminky s kočárky.

Manuální prekariát, pubsteři, jedná flexibilně stejně jako jsou flexibilní jeho pracovní podmínky, a tím i jeho odpor. V sobotu jsme se díky špatnému počasí mohli smát křupanům přímo do očí, v létě stejně jako loni se na ně možná budeme dívat z oken policejních antonů, pokud nebudou hořet.