Na nepokojích letošního léta a houstnoucí atmosféře ve společnosti je pozoruhodné a příznačné, že nemá žádnou odezvu u politické reprezentace. Ta je natolik pohlcená svým vlastním fungováním, chaosem a „bojem za parlamentní demokracii“, že jí nezbývá energie na to, co se děje za zdmi stranických sekretariátů.

Mainstreamová média je v tom ochotně následují, takže až na pár angažovaných serverů vlastně nikoho nezajímá, že xenofobní extremisté systematicky sbírají pro své veřejné akce podporu „nespokojených lidí“.

Nikoho asi nepřekvapí, že na tomto kontroverzním tématu politici nesbírají tzv. politické body. Ale že se nenajde v českých končinách jeden jediný (či jedna jediná), kdo by se sílícím xenofobním trendům otevřeně postavil, to svědčí o hluboké krizi politického establishmentu. A není podstatné, jestli je hlavním důvodem uzavřenost v politickém akváriu, kam širší společenský kontext nedoléhá, vlastní zbabělost anebo tiché souznění s xenofobními náladami.

Jinou otázkou je, z čeho ona „nespokojenost“ lidí přidávajících se k akcím neonacistů pramení — nepochybně jde o obecnější frustraci související s ekonomickou krizí, prohlubujícími se sociálními problémy a absencí politické vize, kam jako společnost čtvrt století po pádu komunismu vlastně směřujeme.

Základní polistopadová vize - návrat do Evropy a integrace do západních struktur - se vyčerpala a nový aktuální impuls zatím není v dohledu (pozoruhodně a mnohem hlouběji to v nedávno vyšlé knize Politika nezájmu rozvádí Petr Drulák).