Prosincová konference o ochraně klimatu, která vyvrcholila summitem sto dvaceti zemí, skončila strašnou blamáží. Ani po letech vyjednávání a diplomatických příprav tam státníci nedokázali přijmout závaznou, spravedlivou a účinnou dohodu o omezení skleníkových emisí. Jediným výstupem je deklarace stejně prázdná jako řeči politiků, kteří nenašli odvahu postavit se čelem k největšímu problému, kterému lidstvo čelí.

Není příliš velkou nadsázkou toto selhání označit za zločin: proti planetě Zemi, proti miliardám jejích obyvatel, proti lidskosti i na našich dětech a vnucích. K dispozici byla jasná fakta i znalost toho, co je třeba udělat, všechny státy měly na místě nejvyšší zastoupení. Selhali ti, kteří měli mandát, příležitost i úkol rozhodnout.

Záhy poté, co skuteční viníci odletěli svými letadly zpátky domů, rozhodla dánská justice o tom, že čtyři aktivisté Greenpeace zůstanou bez řádného soudu tři týdny ve vězení: přes vánoční svátky i novoroční oslavy, bez návštěv svých partnerů a dětí, bez přístupu k poště, bez knih, s výjimkou tří hodin denně zavřeni v izolaci na samotkách. Minulý týden byli sice propuštěni, avšak stále jim hrozí soud a poté další věznění.

Dopustili se toho, že pronikli na recepci pořádanou dánskou královnou a před účastníky tam otevřeli transparent s heslem „Politici řeční, ale státníci jednají“. Akce proběhla nenásilně, po několika vteřinách se aktéři nechali bez odporu zatknout. Dopustili se ale toho, že vynalézavým způsobem dali najevo svůj názor přímo těm, kterých se týkal a kteří hodovali v izolaci od okolního světa. Pro přítomné státníky to jistě bylo nepříjemné, ještě trapněji se musela cítit dánská policie a ochranka, jež se nechala tak snadno obelstít a na červený koberec uvedla dvojici aktivistů, o nichž se — jak se lze dočíst v policejních protokolech — mylně domnívala, že jde o gruzínského prezidenta a jeho manželku.

Zjevně nepřiměřená reakce dánské justice naštěstí vyvolala vlnu mezinárodního odporu, ve více než dvaceti zemích probíhaly demonstrace před ambasádami, „Kodaňská čtyřka“ se stala hvězdou novinářů a televizních reportérů. A tak poté, co se z dovolených vrátili šéfové příslušných dánských institucí, následovalo urychlené propuštění zadržených.

V Dánsku kauza rozpoutala širokou veřejnou diskusi o tom, že takové zacházení s mírumilovnými aktivisty, kteří se vlastně jen symbolicky domáhali toho, aby zodpovědní představitelé přijali potřebnou dohodu a zabránili obrovským škodám, ukazuje, že je něco vážně v nepořádku. Předmětem ostré kritiky jsou také metody, kdy policisté zadržovali a do vazby v improvizovaných klecích zavírali lidi na ulicích jen proto, že vyvolávali dojem, že chtějí protestovat a dožadovat se svých práv. Řada politiků, právníků a komentátorů se nyní ptá, jak je možné, že tamní demokracie a legislativa už nedokáže rozlišovat mezi nenásilnou demonstrací a občanskou neposlušností na jedné straně a terorismem na straně druhé. Demokracie, která pro své zdravé fungování to první potřebuje, zatímco to druhé musí eliminovat, si přece nemůže dovolit stírat hranice mezi oběma naprosto odlišnými kategoriemi.

Velmi trefně současnou situaci popsal také Kumi Naidoo, nový ředitel organizace Greenpeace. Sám pochází z Jihoafrické republiky a v mládí patřil mezi přední aktivisty boje proti tamnímu apartheidu. Novináře a diplomaty skandinávských zemí upozornil na paradox, že to byly právě skandinávské státy, které se kdysi jako první otevřeně postavily na podporu hnutí za rasovou rovnoprávnost a kritizovaly tehdejší praktiky zastrašování odpůrců režimu a jejich věznění bez řádného soudního procesu — a že nemůže uvěřit vlastním očím, když teď vidí dánskou vládu používat stejné metody.

Je proto nepochybně dobrým signálem, že se v Dánsku debata na toto téma otevřela. Nicméně je zároveň znepokojivé, co všechno je možné i v zavedených a oficiálně uznávaných demokraciích.

Další takový případ, se kterým jsem podrobně seznámen, probíhá druhým rokem v Japonsku. Dvojice aktivistů Greenpeace, která usilovala o ukončení rozsáhlého lovu velryb maskovaného pod oficiální hlavičkou vědeckého výzkumu, přišla na stopu velkému skandálu. Od zaměstnanců velrybářské flotily dostali aktivisté detailní informace o tom, jak členové posádek po ulovení kytovců zvířata naporcují a nejcennější kusy masa potom nasolené posílají svým rodinám v krabicích, oficiálně vedených jako osobní potřeby. Pašování a prodej na černém trhu probíhaly ve velkém, na každého člena posádky připadaly desítky kilogramů masa v ceně mnoha tisíc dolarů. Džuniči Sato a Toru Suzuki fungování tohoto systému zmapovali a aby skandál zveřejnili, na kameru zachytili, jak jednu z  beden s kontrabandem odvezli z přístavního skladu, aby ji poté na tiskové konferenci před novináři otevřeli.

Japonská justice však namísto účastníků ilegálního obchodu zatkla aktivisty, provedla razii v jejich kanceláři i domácnostech a uvěznila je. Džuniči a Toru byli následně obviněni z krádeže a porušování poštovního tajemství, po mnohaměsíční vazbě je čeká soud. Mám tu čest, že se s oběma osobně znám, a o to děsivější je moje poznání toho, co všechno je v demokracii možné. Seznámil jsem se s některými specifiky japonského soudního systému: například, že soudce připravuje stání tak, že nejprve nanečisto vyslýchá podezřelé i svědky, vybírá si z jejich stanovisek to, co následně zazní v samotném soudním řízení, zatímco jiné věci pak před porotu nepustí. I díky tomu je prý úspěšnost v usvědčení podezřelých 98 % — pouhá dvě procenta lidí, kteří stanou před japonským soudem, porota osvobodí. Držím oběma přátelům palce a považuji je za velké hrdiny.

Chceme-li měnit společenský systém k lepšímu a mít šanci zvládnout společensko-ekologickou krizi, před níž lidstvo v 21. století stojí — ať už jde o klimatické změny, terorismus nebo erozi demokratických mechanismů, neobejde se to bez aktivní účasti občanů. Sem patří i to, že se stateční lidé odhodlají k občanské neposlušnosti a občasnému překračování stávajících zákonů tehdy, je-li to nezbytné k účinnému nenásilnému protestu nebo k zabránění nesrovnatelně větším škodám.

Doufejme, že si toto myšlení osvojí i občanská společnost u nás. Inspirací nemusí být jen minulí hrdinové jako Mahátma Gándhí, Martin Luther King nebo Nelson Mandela. Návod k tomu, jak řešit aktuální případ uhelné elektrárny Prunéřov II, nám dává třeba i Al Gore, který v souvislosti s klimatickými změnami a spalováním fosilních paliv prohlásil: „Nechápu, proč ještě nevidím zástupy mladých lidí, kteří by blokovali buldozery a bránili stavbě uhelných elektráren.“

Čtyřminutový dokument o akci na královnině recepci a jejích hrdinech