Tiskový mluvčí ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Marek Zeman potvrdil v reportáži ČT24 ze dne 16. srpna skutečnost, že ministerstvo vedené profesorem Daliborem Štysem zamýšlí předložit vládě tzv. prezidentskou novelu vysokoškolského zákona (která by přenesla kompetenci jmenovat univerzitní profesory z prezidenta republiky na ministra školství) a prosadit ji třeba i formou zákonného opatření Senátu.

Vzhledem k prudkým změnám na politické scéně a rozbíhající se předvolební kampani by se mohlo stát, že média i širší veřejnost tuto drobnou novelu přehlédnou, či jí nebudou věnovat takovou pozornost, jakou by si zasluhovala. Připomeňme si důvody jejího vzniku a následně se zamysleme nad jejími možnými důsledky.

Na počátku byl spor

Všechno začalo okamžikem, kdy prezident republiky Miloš Zeman prohlásil, že odmítá podepsat dekret jmenující literárního historika docenta Martina C. Putnu profesorem. Odvolával se při tom na to, že „prezident není strojem na podpisy“, případně, že je to jeho právo rozhodnout se, zda někoho profesorem jmenuje, nebo ne.

Někteří politici a novináři tyto argumenty podporovali, občas dokonce mluvili o „Ústavou daném právu prezidenta“ jmenovat nebo nejmenovat — čímž se realitě vzdálili ještě víc… Tato argumentace byla totiž od počátku mylná. S každou funkcí či úřadem se pojí určitá práva, ale také určité povinnosti — a právě tak je to i v tomto případě.

Jmenování profesorem ošetřuje zákon o vysokých školách (zákon č. 111/1998 Sb., § 73 a § 74) tak, že o jmenování konkrétní osoby profesorem rozhoduje zcela suverénně vědecká rada dané vysoké školy. Zda toto rozhodnutí proběhlo v souladu s platnými zákony a předpisy, kontroluje ministerstvo školství, a pokud ministerstvo neshledá formální pochybení, předává návrh na jmenování prezidentu republiky, jehož povinností je následně provést vlastní jmenování (tedy podepsat dekret).

V tomto případě akt podpisu není projevem rozhodnutí prezidenta (na rozdíl například od podpisu zákona schváleného Parlamentem, nebo od aktu jmenování velvyslanců, o něž probíhal ve stejné době rovněž spor), ale jeho symbolickou povinností coby „prvního úředníka státu“ (analogicky má předseda Poslanecké sněmovny povinnost podepsat zákon schválený Parlamentem, rektor vysoké školy podepisuje diplomy absolventů nebo ředitel školy vysvědčení).

Postoj prezidenta Zemana v případě jmenování profesora Putny by se dal přirovnat k postoji ředitele základní školy odmítajícího podepsat vysvědčení žáka, kterého považuje za příliš zlobivého.

Možná ještě překvapivější byla reakce tehdejšího ministra školství profesora Petra Fialy. Mohl prezidenta Zemana taktně upozornit na nesprávnou interpretaci zákona, vyzvat ho k bezodkladnému podpisu jmenovacího dekretu a případně poukázat na možnost vymožení naplnění zákona (tedy podpisu) soudní cestou.

Namísto toho ale přistoupil na prezidentovu interpretaci a začal vyjednávat o „kompromisu“. Fakticky tak vyjádřil souhlas s přípustností nevídaného zásahu politického orgánu státu do sféry vyhrazené i vysokoškolským zákonem pro působnost akademické samosprávy.

Vyjednaný „kompromis“ vypadal takto: zaprvé, prezident Zeman jmenuje Martina C. Putnu profesorem, ovšem jmenovací dekret mu předá ministr Fiala — z hlediska zákona je toto řešení neproblematické, přestože můžeme pochybovat o tom, zda důstojnosti prezidentského úřadu sluší tato symbolická urážka nejen profesora Putny, ale především vědecké rady Univerzity Karlovy, která žádala o jeho jmenování.

Zadruhé, ministr Fiala předloží novelu vysokoškolského zákona, která přenese jmenovací kompetenci z prezidenta republiky na ministra školství (ačkoli prezident Zeman několikrát uvedl, že se „vzdává svého práva“, výstižnější by bylo, že se „zbavuje své povinnosti“).

Proč právě prezident

Přenos kompetence jmenovat univerzitní profesory z prezidenta republiky na ministra školství se může zdát nevýznamný — jeden státní úředník se vymění za jiného. Takovéto vidění je ovšem příliš zjednodušené. Zamysleme se nad tím, proč vůbec profesory jmenuje prezident. Zjistíme, že tento akt má přinejmenším dva hluboké symbolické významy.

První tkví v tom, že profesory jmenuje právě hlava státu, tedy nejvyšší představitel společnosti — společnost tak dává najevo, že si cení vzdělanosti a vědy, považuje je za důležité a také do nich vkládá významná očekávání.

Druhý pak v tom, že nejvyšší představitel státu do procesu vstupuje právě a jen proto, aby symbolicky stvrdil výsledek řízení spadajícího plně do kompetence akademické samosprávy — dává tak najevo respekt státu vůči akademické samosprávě, potažmo vůči akademickým svobodám a hodnotám, jejichž garantem je právě samospráva.

Obě tyto symboliky jsou důležité a do značné míry se v nich zrcadlí podstata moderní evropské civilizace. Kdyby kompetence jmenovat univerzitní profesory přešla na ministra školství, byla by tato symbolika výrazně oslabena (se vším respektem k významu funkce člena vlády).

Na rozdíl od prezidenta nemůže ministr zastupovat společnost ani stát jako celek. Navíc by do celého procesu vnesl nežádoucí prvek politického stranictví (ne proto, že by snad chtěl jmenování politizovat, samo je to dáno koncepcí funkce ministra). Z tohoto pohledu se tedy chystaná změna nejeví jako dobrý nápad a nezbývá než doufat, že to i v rámci veřejné diskuse vyjde jasně najevo.

Proti novele ovšem mluví ještě jeden argument. Je opravdu správné novelizovat zákon jen proto, že se jeden muž ve funkci, o niž se ucházel zcela dobrovolně, rozhodl nedostát povinnosti, která je s touto funkcí pevně spjata?