Podstatnou část života jsme prožili v režimu, od něhož jsme mnoho neočekávali. Přesněji: pokud nám nezpůsobil zlé, bylo to dobré. Nikoli v naději, ale v zarputilosti jsme o ledasco žádali, o posudek, abychom vůbec mohli jít k přijímacím zkouškám na školu — a dobře jsme věděli, že nás stejně nepřijmou, žádali jsme o přijetí do pracovního poměru, a věděli, že pracovní smlouvy se nedočkáme, žádali jsme o vydání pasu, a dočkali se odpovědi, že vydání „není v zájmu Československé socialistické republiky“… atd.

Kdyby někdo měl odkudsi vytáhnout všechny naše přezdvořilé a nevyřízené žádosti, dovodil by, že jsme neustále žili v naději a bláhově věřili v kladné vyřízení, deset, dvacet let. Ovšemže jsme si nedělali žádné naděje a celé to žádostničení bylo jen v rámci hry na normální poměry, které jsme normalizačnímu režimu, posedlému zamítáním téměř všeho, připomínali, i když trochu nadějičky v tom jistě bylo, co kdyby se soudruhovi upsala ruka… Na pasové oddělení jsem jim odepsal, že pas v zájmu ČSSR má soudruh Kempný, já ho chci jenom ve svém zájmu. Copak já to měl dobré, mě odnikud nemohli vyhodit, protože mě ani nikam nevzali.

Až teprve nedávno mi došlo, oč hůře na tom byli ti, kteří se ani neodvažovali o nic žádat, ale strachovali se, aby nepřišli o to, co mají, čeho dosáhli. Přesněji: neustále se báli vyhazovu — pět, deset, patnáct let. Donedávna jsem tyto lidi přehlížel s mírným pohrdáním: však kdyby rovnou po „poučení z krizového vývoje“ vodešli, nemuseli se bát… Protože mnozí z nich pak stejně dříve či později byli vyhozeni, tupeni a ponižováni… stálo jim to za to?

Když jsem si ale přečetl vzpomínky filosofa Tretery, nebo když mi Lidové noviny v několika ukázkách přiblížily osud jazykovědce Přemysla Blažíčka, zastyděl jsem se. Ti lidé v ústraní, zasuti v archivech a na podřadných místech, kde už možná nikomu nestáli za další vyhození, často vykonali neuvěřitelné badatelské dílo, jež neblahé sklepní poměry a stálá autorova úzkost nijak nepoznamenaly, ba naopak, dodaly jim lesku světových univerzit, takže musely-li technické vědy po převratu mnoho dohánět, vědy humanitní byly na tom podstatně lépe.