Sněmovna se skládá z dvou set poslanců a poslankyň. Jeden poslanec je v této chvíli ve vazbě a jeden ve vězení. Ve středu tak o žádosti vlády o vyslovení důvěry bude moci hlasovat 198 z nich. Může se stát, že někteří nepřijdou nebo před hlasováním opustí sál. Může být pravda, že pravicová koalice dnes už většinu ve Sněmovně nemá. Vláda Jiřího Rusnoka ale důvěru Sněmovny získá jen tehdy, když do středečního hlasování několik poslanců nakoupí. Nejsnáze se jí bude hledat mezi sedmnácti poslanci a poslankyněmi, kteří nepatří do žádného ze sněmovních klubů.

Mnohem méně, než se může ze zpravodajství médií zdát, bude během středečního hlasování záležet na postoji ČSSD. Ať už ze sálu odejdou, budou pro důvěru nebo proti ní, tak jejích 54 poslankyň a poslanců nebude tím rozhodujícím jazýčkem na vahách. S klubem KSČM (26) a Věcí veřejných (11) totiž dávají dohromady jen 91 hlasů. A protože ODS (50) a TOP 09 (42) dají dohromady jen 92 hlasů a není pravděpodobné, že by se tyto strany jako celek rozhodly pro důvěru Rusnokově vládě hlasovat, bude o výsledku rozhodovat sedmnáct nezařazených poslanců. Případně individuální rozhodnutí poslanců nebo poslankyň z existujících klubů.

Příklady Tomáše Teplíka a Jozefa Vagnera z poloviny devadesátých let a Evžena Snítilého nebo Petra Wolfa z let posledních ukazují, že náhlé prozření poslance je autorská metoda v české politice přítomná. Jistě tak ve středu můžeme zjistit, že některý poslanec už třetím rokem trpí v klubu politické strany, do které se nikdy nechtěl dostat. Některý poslanec či poslankyně možná náhle onemocní. Jiný/jiná bude nutně chtít vyvést na svých bedrech Českou republiku z politické nestability, což nepůjde jinak, než že bude hlasovat opačně, než strana, které je zrovna členem/členkou.

K vyslovení důvěry vládě je podle Ústavy třeba nadpoloviční většina hlasů přítomných poslanců a poslankyň. Pokud by přišli všichni, bylo by těch hlasů potřeba přesně sto. Když bude klub ČSSD proti důvěře, tak vláda důvěru skoro jistě nedostane. Když bude pro, nebude to na vyslovení důvěry stačit. Proto jde ve vnitrostranické diskusi, jejíž části pronikají do médií, mnohem více o formulaci vztahu ČSSD a prezidenta, než o to, zda je Rusnokova vláda realistickou cestou z politické krize a k proměně společnosti v solidárnější a modernější. Takovou vládou ta Rusnokova bezpochyby není. Společně s tím, že důvěru může získat jen díky politické korupci, by to mělo stačit, aby se od ní ČSSD držela dál.

„Podstatná je dlouhodobá změna politiky v ČR zajištěná úspěchem ČSSD nejen v příštích volbách,“ píše se k tomu v usnesení jedné z pražských stranických organizací. „Tento cíl by ČSSD neměla ohrozit spojením se s tak pochybným projektem, jako je Rusnokova vláda. Nejde o zabránění návratu obdoby Nečasovy vlády na několik měsíců, ale na několik volebních období.“