V neděli v Otázkách Václava Moravce zase mlátili prázdnou slámu. A zase se tvářili, jako že jim jde o vydobytí zrna. Představitelé korupční koalice, Jiří „Pan Přečistý" Pospíšil a Helena „Nenamočená v ničem, ani v privatizaci středočeských nemocnic" Langšádlová, nás zase varovali před poloprezidentským systémem.

Michal Babák se tvářil jako důsledně opoziční politik, přitom byla to dvojitá véčka, která před tzv. puči hlasovala v rozporu se svým programem v rámci koalice korupce a nucených prací pro z velké části protiústavní a zmetkovitou sociální reformu, daňové změny spočívající v ještě větších úlevách pro superbohaté a podobně.

Nyní jsou však Kateřina Klasnová, Vít Bárta a Michal Babák jedněmi z nejkvalitnějších opozičních politiků. Je otázkou, zda to více vypovídá o jejich věrolomnosti a pokrytectví nebo o celkové kvalitě opozice, která je celou dobu až příliš státotvorná, ale to ponechme na jindy. V mezidobí Karel Schwarzenberg v zahraničním tisku sýčkuje o nebezpečnosti Zemana a jeho touze po moci. Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!".

Čistí a ještě čistší…

Všichni jsou nakonec, viděno v kontextu širšího řádu věcí, čistí. Vlasta Parkanová, Martin Kocourek, Jaromír Drábek, Vladimír Šiška a i ten Petr Nečas. Přeci oni uvolnili ruce státnímu zastupitelství a vypustili ohaře spravedlnosti z klecí. Takže je jejich působení nutno vnímat pozitivně.

Jak se vyjádřil například Radim Bureš z Transparency International. Nejen v boji proti korupci, ale především, co se týče rozpočtové odpovědnosti, co je to nějaký bilion dluhu navíc a země v recesi, s rozpadající se infrastrukturou, plná montoven a s poli osetými řepkou, japonskými topoly a solárními panely. Hlavně, že se přiškrtili nemakačenkové.

Kdybychom nevěděli, že jde o realitu naší země, vypadalo by to celé jako absurdní divadlo. Zaklínání se legitimitou stojedničky a  parlamentní demokracií, strašení nebezpečností poloprezidentského systému a vlády kamarádů Miloše Zemana zní z úst korupčníků a třídních válečníků skutečně legračně. Sami zcela delegitimizovali současnou Sněmovnu a obávám se, že i parlamentarismus a demokratický řád jako takový. Otevřeli dveře pozitivním evolucionistům, rasistickým populistům a šerifům z Agrofertu.

Možná, že to byl i jejich záměr. Ostatně, autoritářský kapitalismus se zdá konkurenceschopnější než užvaněná parlamentní republika se silnou občanskou společností a silnými sociálními právy zakotvenými v základech právního řádu. Ne že by tato práva nebyla ořezávána a opilovávána všude. Jen míra je různá. A legitimita ořezávačů se velmi liší.

Legitimní stojednička a odborníci

Řeči o stojedničce už nás všechny unavují. Údajná transgrese Miloše Zemana vůči ústavním zvyklostem též. Je možné mít po dvou obdobích dvou prezidentů, ještě volených jiným způsobem, nějaké ústavní zvyklostí? To, co učinil miláček pražské kavárny Václav Havel, je automaticky ústavní zvyklostí? Nebo amnestie miláčka tunelářů a Petra Kellnera Václava Klause je ústavní zvyklost, kterou je třeba se již navždy řídit a nikdy jinak?

Co je legitimního na stojedničce? Již jsem psal jinde, že většina subjektů ve stojedničce neprošla volbami. Z pohledu Ústavy je navíc irelevantní, jakou má Miroslava Němcová stojedničku na papíře. Kdo co kde podepsal, i kdyby to bylo vlastní krví. Většina ve Sněmovně se konstituuje hlasováním o důvěře vládě. Nijak jinak.

Doposud, bez ohledu na tvrzení Heleny Langšádlové či Jiřího Pospíšila, žádná většina ve Sněmovně není. Miloš Zeman má naprosto plné právo, z litery Ústavy, si podvakráte jmenovat, koho chce, třeba Ferdu Mravence. A tohoto práva využil, jmenoval, k mému velkému smutku, Jiřího Rusnoka a jeho vládu takzvaných odborníků. Typickým odborníkem je například žurnalista a kariérní diplomat, nyní ministr životního prostředí. Nebo schopný manažer financí vlastní kampaně, ministr financí Jan Fischer.

Lepší žádná, než tato

Je lepší vláda Jiřího Rusnoka než vláda Petra Nečase bez Petra Nečase? Domnívám se, že přes všechny výhrady ano. Původní kazisvěti již stihli zkazit téměř vše. A třesou se na další kazení světa. Takzvaní odborníci se již tedy taktéž stihli vyznamenat, prozatím ale jen verbálně. Nadstandardy ano, škrtání ano, peníze do kultury z rozkošatěných a přebujelých sociálních dávek, druhý pilíř je dobrý.

A nový občanský zákoník nezrušíme, ani neodložíme. Co dodat. Vládu neoliberálů střídá další vláda neoliberálů. Vládu pro kapitál, vláda pro kapitál. S tím nic neuděláme. Lepší vládou, než vláda Jiřího Rusnoka, by byla vláda žádná. Stát jedoucí na volnoběh. Bohužel, poslanci a prezident nějakou vládu chtějí. A nechtějí, ve své většině, předčasné volby. Proto se můžeme jen dívat a kroutit hlavou.

Pravice nezná čas

Neoliberálové neuznávají existenci času. Vidí svět staticky. Kvantovaně. Zavedeme tuto reformu a hop, bude blahobyt. Ve škvíře mezi těmito dvěma kvantovými stavy ale budou lidé trpět. To však pánové a dámy nevidí, nezajímá je to. Tento podivný přístup neplatí jen v ekonomice. Platí i v úvahách o legitimitě. Nejen Miroslav Kalousek straší Milošem Zemanem a jeho případným nejmenováním vítěze voleb premiérem. Zaváděním poloprezidentského systému, jmenováním vlády bez většinové podpory, když tu je údajná většina ve Sněmovně. Ústavními zvyklostmi.

Zapomíná, že jsme více než tři roky od voleb. Zapomíná, že takzvané ústavní zvyklosti jsou u nás staré několik málo let, maximálně dvacet let, a že byly obvykle využity jednou či dvakrát. Tudíž, nejsou to zvyklosti. Poslancům nevěří téměř nikdo, speciálně Miroslavu Kalouskovi pak už věří jen velkokapitalisté, kteří jej do funkce za pomoci svých médií a svých peněz instalovali.

Faktor času tu hraje roli. Tato situace je diametrálně odlišná od situace těsně po volbách, ať již minulých nebo jakýchkoli budoucích. Miloš Zeman má čerstvý mandát od voličů. Stojednička nemá žádný mandát, obsahujíc nevolené subjekty, jako je strana LIDEM, Jihočeši a podobná žoužel. Ignorování času, ignorování reality, to vše je pravici a speciálně Miroslavu Kalouskovi vlastní.

Dobrý doktor David

Legitimita současné Sněmovny je nulová. A nulová je i legitimita jí přijímaných zákonů, minimálně od doby zatčení Davida Ratha. Všichni si pamatujeme na Ústavním soudem vynucený odklad voleb, který ve jménu neomezování výkonu pasivního volebního práva Miloše Melčáka vynesl k moci současnou korupční koalici. Jediný poslanec nesměl být zkrácen na svém právu býti volen na standardně dlouhé volební období. Ani ústavní většinou v obou komorách.

Nyní je na tomto právu, základním toť občanském právu, krácen z rozhodnutí jednoho samosoudce David Rath a nic se neděje. Nechci spekulovat, zda je vinen či ne. Ale sedí ve vazbě více než rok. Nemůže hlasovat o zásadních záležitostech, přestože je z pohledu zákona nevinný. To činí veškeré kroky Sněmovny nelegitimními.

A nejen, že nemůže hlasovat. Tam by čistě matematicky bylo možné říci, že jeho případný hlas pro nebo proti zákonu by neovlivnil konečný výsledek. Ale nemůže ani diskutovat ve výborech nebo na plénu. Ovlivňovat ostatní poslance svými názory. Nemůže pracovat tak, jak jej voliči pověřili. Nevykonává mandát poslance, který mu žádný subalterní soudce okresního soudu nemůže a nesmí odebrat. Jeho pasivní volební právo bylo zásadním způsobem pošlapáno.

Nesmyslnost pokračování vazby z důvodu možnosti další trestné činnosti je každému, kromě pana soudce Okresního soudu pro Prahu-západ, zřejmá. A proto všechny zákony, které byly přijaty od jeho vzetí do vazby, jsou sporné. Jejich legitimita je zpochybněna. Zpochybněna je celá Sněmovna. Celý demokratický systém.

Moc soudní zásadně zasáhla do moci zákonodárné. To je to pravé nebezpečí, nikoli pánové v kuklách, kterými tolik straší bývalá a zřejmě budoucí vládní garnitura. Nejen korupční koaličníci a jejich hrátky s trafikami, ale i situace s Davidem Rathem má proto jediné řešení: rozpuštění Sněmovny. A znovuprojednání zákonů, které byly přijaty za poslední rok.