Ke kvalitě výuky na vysokých školách
Petr KolmanČeským vysokým školám by zavedení funkčních míst docentů a profesorů možná prospělo; a ještě více by jim prospělo oddělení praktických učitelů-lektorů od učitelů-vědců.
Takřka každý zachytil kauzu „profesor Putna vs. ing. Zeman“. Dnes už i tetička z Kašperských hor ví, že profesory v České republice (ne)jmenuje prezident republiky. Navrhovat je mohou jen některé (snad kvalitnější) univerzity - resp. vědecké rady těchto vysokých škol (VŠ).
Ve většině demokratických zemí je model jiný, tam každá VŠ má pracovní pozice docentů a profesorů, a akademičtí pracovníci o tato místa mohou do značné míry volně soutěžit. Neexistuje tam tedy výhoda pro starší akademické kádry razící motto - profesorem jednou, profesorem navždy a všude, jako je tomu u nás.
Osobně jsem pro „západnější“, otevřenější model, i když vím, že v našich akademických vodách, jsem s tímto názorem spíše v menšině. Jsem rád, že citovaná kauza Putna otevřela též širší diskuzi ke kvalitě našich VŠ.
Vím, že téma jmenování profesorů veřejnost tolik netrápí, nicméně téma kvality výuky na VŠ přitahuje mnohé čtenáře. Nota bene údajně 70 procent mladých Čechů a Moravanů nyní míří na VŠ. Takže skoro v každé české rodině mají či budou mít vysokoškoláka či vysokoškolačku. Též většinu čtenářů tohoto webu tvoří studenti či absolventi VŠ.
Nejlepší teoretik nejlepším praktikem?
Financování a hodnocení kvality veřejných vysokých škol (včetně právnických fakult) není jednoduchá záležitost nikde na světě. V České republice tomu není přirozeně jinak, obzvláště nyní, kdy ve veřejných rozpočtech není dostatek peněz takřka na nic.
Za prvé: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR chce univerzitám posílat čím dál tím více peněz v závislosti na jejich vědeckém výkonu. Pozorovat a hodnotit se bude (zjednodušeně řečeno) například to, jestli je škola úspěšná ve vědě nebo zda na výzkumu spolupracuje se zahraničními vědci . To zní určitě sympaticky a rozumně , proč podporovat z veřejných peněz nějaké líné a špatné univerzity bez patřičného vědeckého výkonu?
Za druhé : MŠMT, vláda, média a de facto i takřka celá studentská a rodičovská veřejnost volají po tom, aby výuka na českých VŠ byla co nejvíce praktická. Zadání je jasné - „vychovat“ dostatek kvalifikovaných praktických odborníků pro trh práce. Není žádným tajemstvím, že si např. studenti práv (ale platí to i pro ostatní obory) v ČR dlouhodobě stěžují na přílišnou teoretičnost studia. Učte nás něco, co nám bude v životě k praktickém užitku (psát smlouvy, podání ke správním úřadům, rozsudky, naučte nás jak efektivně vymáhat dluhy, etc.) , ne nějaké teorie, které Vám otisknou milí kantoři v recenzovaných či dokonce impaktovaných časopisech, které si pak vykážete do vědeckých statistik. Údaje zapsané v RIVu a docentury nás nezajímají, my chceme praxi (anebo aspoň zábavu, jak si žádá 21.století... a jeho příkaz „ubavit se ke smrti“).
Námětem na další článek by bylo, že studenti a studentky práv (či jejich sociální okolí) žádají mnohdy i eticky sporné „praktické dovednosti “ — např. jak zbavit klienta (nebo kamaráda) pokuty za dopravní přestupek nebo kterak si (výrazněji) snížit daňový základ či např. oddálit vynesení soudního rozsudku či správního rozhodnutí.
Rovněž tyto požadavky (s výjimkou těch neetických) pokládám za legitimní, nota bene i já jako student jsem v devadesátých letech minulého století vnímal své studium jako příliš teoretické, a cítil jsem, že pro mnohé poznatky předávanými tehdejšími docenty a profesory budu hledat, gentlemansky řečeno, těžko nějaké reálné praktické uplatnění.
Oba tyto výše ve velké stručnosti načrtnuté požadavky jsou zcela oprávněné, jenom mi vrtá hlavou, jak jich plnohodnotně dosahovat současně. Ze zadání jasně plyne, že nejlepším praktickým učitelem by měl být vědec — teoretik, což je sice krásné, avšak v praxi těžko uskutečnitelné. Osobně to mohu potvrdit ze svého jedenáctiletého působení na právnické fakultě (a na jiných školách to nebude a není jiné): učitel perfektně naplňující obě kriteria je velkou vzácností. A to na fakultách pracují v drtivé míře lidé nadprůměrně inteligentní. Není už v zadání obsažen kulatý čtverec?
Což přirozeně, jak jsem již naznačil výše není problém jen právnických fakult, ale i většiny ostatních humanitních škol v ČR.
Řešení do budoucna je jednoduché , ale současně velice nákladné. Na VŠ by měli vedle sebe působit — praktičtí učitelé-lektoři sice s méně vědeckými tituly a třeba i marginální publikační činností (či publikující v populárních médiích nezapsaných v RIVu), avšak o to silněji propojení s praxí, směřující studenty k oněm praktickým dovednostem; a vedle nich „učitelé-vědci“ plnící kolonky citací a zahraničních publikací. Obávám se ovšem, že na něco takového u nás dlouho nebudou peníze, takže ještě pár (desítek) let bude platit typicky české a moravské, že každý dělá tak trochu všechno…
"Neexistuje tam tedy výhoda pro starší akademické kádry razící motto - profesorem jednou, profesorem navždy a všude, jako je tomu u nás. "
Podle mých zkušeností tomu tak není. V "západním" světě je to většinou tak, že akademik, který získá slušné místo na nějaké univerzitě, tam setrvá až do důchodu. Fluktuace je jen u post-doc a těch, kteří ještě nemají tenure.
V roce 89 jsem byl začínající akademický pracovník a s nadšením se přidal ke stávkujícím studentům v naději, že to dobře dopadne, podaří se normalizační režim svrhnout a na VŠ začnou převládat lidé, kteří působení na VŠ neberou primárně jako nástroj k rychlému vystoupání na společenském žebříčku, ale ti, kteří za svůj profesní (či snad dokonce životní) cíl budou považovat rozvoj svého oboru, který je baví. A takoví, které bude na 1. místě těšit své zkušenosti předávat dál svým studentům - následovníkům.
Oh, jak jsem byl naivní, musím se sám sobě dnes smát. Takhle to přece v institucích, kde jde na 1. místě o osobní prestiž, soutěžení a konkurenceschopnost vůči všem ostatním kolegům, nikdy nemůže fungovat.
Domníval jsem, se, že my učitelé na VŠ začneme intenzivně spolupracovat s příslušnými pracovišti Akademie věd. Sám jsem se odborně napojil na takové pracoviště a i z této strany tehdy existovala vstřícnost a zájem na společných projektech, kde oni by zajiš´tovali dobrou odbornou úroveň a my zase více pedagogickou stránku věci. Považoval jsem tuto kooperaci (dělbu práce) za nástroj zvýšení efektivity rozvoje mého oboru. Dbal jsem např. na to aby u mých diplomantů odborného studia byl konzultantem práce příslušný kolega z akademie věd. A z počátku se to i dařilo.
Toto spojení se mi jevilo jako ideální z hlediska výše popsaného mého profesního cíle (a troufnu si říci, že jsem to vnímal naivně i jako určité své poslání ve společnosti).
Vzpomínám si jak mne tehdy rozzlobilo, když vedoucí pracoviště nás tlačil k co nejrychlejší kariéře (tj. především ke získání titulů) v době, kdy pracoviště potřebovalo něco zcela jiného a prozaičtějšího: znovuvybudovat základní zázemí (výukové i badatelské), které bylo kariéristy za minulého režimu značně destruováno.
To bylo moje první setkání s pojmem "konkurenceschopnost": nebudeme konkurenceschopní, nebudeme-li mít dost otitulovaných lidí, řekli mi. Zázemí není důležité, to nikdo z nadřízených institucí neřeší.
Postupně vzniklo na VŠ klima, vycházející z představy, že Akademie věd je fuj (jednak, že je konkurent, ale i protože vzniklá po sovětském vzoru), a že vrcholový výzkum se musí dělat na VŠ. Z vrcholového výzkumu se stal fetiš a v jeho hodnocení postupně převládla scientometrická kritéria.
Postupně se začaly i finance rozdělovat dle tohoto klíče, čímž se vytvořily podmínky pro to aby většina VŠ musela vykazovat scientometrické výkony: konkurenceschopnost a soutěžení jsou neúprosné. Stala se z toho existenční záležitost rozhodující o případném zániku celých pracovišť či podoborů hlavních oborů.
Ač jsme učili podstatně více budoucích praktiků (učitelů a lidí pro státní správu) než budoucích vědců badatelů, na jejich praktické vzdělávání již nebylo moc pomyšlení. Přesto jsem to zcela nevzdával a snažil se i tuto stránku nezanedbávat aspoň do té míry abych na VŠ přežil. Ovšem samozřejmě na úkor vlastní konkurenceschopnosti.
Na VŠ se postupně začali objevovat kolegové z různých výzkumných a vědeckých ústavů (zčasti úspěšných, ale i těch zkrachovalých). Jejich hlavním zájmem většinou bylo "prodat" své nashromážděné vědecké práce z předešlého působení za tituly a potažmo rychlý kariérní postup na VŠ.
A fungovalo (a funguje) to po technické stránce spolehlivě. Dnes každému radím: chceš-li být brzy profesorem na VŠ, nesmíš trávit příliš času na VŠ - pracuj ve vědeckém a/nebo výzkumném ústavu a na VŠ zajížděj učit nanejvýš jeden kurz v roce, odveď pár diplomek (rozuměj prací řešící nějakou část tvého specializovaného projektu, jedno, zda to třeba budoucímu učiteli k něčemu bude v jeho praxi - ty tu nejsi pro studenty, studenti tu jsou pro tvoji kariéru). Napiš co nejvíc scientometricky dobře hodnocených prací (a rozdrob své výsledky do co největšího počtu výstupů). Až budeš připraven, nic ti nestojí v cestě k habilitaci a za 2-3 roky k profesuře. Jako profesor se pak můžeš ucházet o významné a rozhodovací posty na VŠ.
Dnes VŠ řídí právě tito lidé, často snad ani neregistrující, že v názvu instituce je pořád ještě slovo ŠKOLA. Někteří kolegové cítící poslání VŠ podobně jak jsem popsal v úvodu, již odešli nebo byli "odejiti"(i přes petiční protesty studentů a absolventů). Další se stali lektory (rozuměj "těmi neschopnými") s polovičním či třetinovým finančním ohodnocením než úspěšní kolegové, kteří je díky své "konkurenceschopnosti" brzy předběhli o několik délek..
Osobně mne netrápí, že mne tito kolegové "předběhli" v hierarchii (i když to je nám naivním troubelům samozřejmě předhazováno jako hlavní náš motiv našeho "škarohlídství" - vždyť naše škola je přece scientometricky jedna z nejvýkonějších a jednoznačně máme před sebou skvělou budoucnost, tak proč to pořád nechápeme a co pořád po nich chceme.....).
Neprahnu po funkcích, schůzování, banketech, prestiži a titulech (i když jich pár z donucení mám) a už vůbec ne po možnosti rozhodovat o osudu svých kolegů (neustálé - mnohdy až groteskní - soutěžení a hodnocení pracovníků VŠ vzdělávacích institucí považuji za velkou chybu a v tomto souzním s K.R. Popperem). Nakonec oželím i velké finanční prebendy (i když propad v reálném příjmu v posledních letech samozřejmě také nevítám).
Co mne opravdu ale trápí je to, že mi moji konkurenceschoopnější kolegové, kteří teď rozhodují o klimatu na VŠ, brání vykonávat mé povolání dle mého přesvědčení a svědomí (v tomto kontextu pojem "akademické svobody" vnímám jako typickou kulisu potěmkinovské vesnice). Kdybych tak chtěl beze zbytku činit, u prvního rekonkurzu bych patrně vypadl ze soutěžní hry...
Jak trefně s trochou nadsázky poznamenala zhruba stejně stará kolegyně docentka zasedající v akademickém senátu: vedení ŠKOLY to vidí tak, že tu vše perfektně funguje, jen ti studenti jsou jakýmsi pískem v soukolí.
Když se mne občas lidé ptají jakým jednoduchým slovním spojením bych vyjádřil své nehlubší pocity z atmosféry na VŠ, napadne mne bohužel vždy spojení "potěmkinovská vesnice". Zcela v souladu s vnímáním současné atmosféry v celé naši zemi:
důležité není jak něco je, ale jak se to jeví býti,
tj. po době kamenné, železné (atd.) nastala doba MARKETINGOVÁ, ve svém fundamentu založená na POLOPRAVDÉ.
Snad už nežijeme ve lži, místo toho teď žijeme v podstatně hůře odhalitelné polopravdě.
Nevím, zda tomuto stavu brání pouze nedostatek peněz. Opravdu by se našlo dost učitelů, kteří by se smířili s tím, že budou znamenat něco méně než jejich slavnější kolegové (menší plat, méně věhlasu), zato by se s mnohem větší chutí věnovali studentům, což by mělo být tou nejdůležitější náplní vysoké školy? A kdyby univerzity dostaly víc peněz - nenašlo by se zase víc těch, kteří se budou honit za těmi tituly?
Možná jsem příliš skeptická a takových učitelů-nadšenců by bylo dost. Jen se tak ptám.