Mnohé výhrady k mému poslednímu článku v DR „Ponížení, zavržení a vyloučení“ jsou opodstatněné. Soustředil jsem se pouze na Romy, kteří žijí v neuspokojivé situaci hmotné i společenské. Nemluvit o těch, kterým se podařilo v naší společnosti uplatnit kvalifikovaným a respektu hodným způsobem, je chyba. Pokud se jim podařilo díky píli a nadání (a štěstí) proniknout do kultivovanější společnosti, setkávají se spíše s projevy uznání - záleží na tom, jaké je jejich „okolí“.

Mám polehčující okolnosti, že mé nepatřičné zobecnění Romů jako lidí v bezvýchodné situaci se týkalo jen těch, kteří v takovém neuspokojivém společenském postavení jsou, a o nich jsem také psal. Nicméně i tak vnímám mnoho formulačních nedostatků a konejším se nadějí, že čtenář pro metodu pokusného slovního ostřelování myšlenky má pochopení.

Musíme si zvykat na to, že i do internetového prostředí, v němž se každým dnem kupí milióny slov, má člověk psát co nejlépe a nejpečlivěji. Ludvík Vaculík možná vlivem toho, že stále píše na psacím stroji, své texty Posledních slov v LN vypiplává i tři dny; ostatně on vždy každému svému textu věnoval nezměrnou péči, jejímž důsledkem může být to, nechci se vymlouvat, že já naopak slova co nejrychleji nakupím, odkliknu a nedělám si ani žádných iluzí o tom, že teď si „žijí svým životem“, chcíplotiny. Když si totiž text nevytisknete a zapomenete jeho adresu, jako by ho ani nebylo, zvláště když po něm člověk nepátrá a pes neštěkne. Takové psaní pak připomíná „tichý monolog v osamění“, v němž člověk stejně tone, i kdyby psal sebelépe.

Ledabylé čtení ledabyle napsaného textu autora ale zamrzí. Od čtenáře chce více! Konstatování „nutnosti zákonné pracovní povinnosti“ (ve společnosti, kde množina nezaměstnaných i nezaměstnatelných lidí stále roste) jsem nevyslovil já, pouze to zapsal jako mínění lidí, s nimiž jsem se o problému nezaměstnanosti a zejména nezaměstnatelnosti bavil. Vůbec po tom nevolám, a ani si to nepřeji. Vnímám to ale jako apel, naléhavou pobídku, aby společnost tento problém řešila, jinak…

Na některé možnosti vytvoření lepšího sociálního prostředí třeba v rámci obce opravdu upozornila Alena Wagnerová. Jenže když člověk přemýšlí jak na to, uvědomuje si meze naší současné veřejné správy, zvláště její samosprávné složky, byť ta — jako sám organismus zastupitelské demokracie — by měla mít schopnost na potřeby společnosti nejrychleji reagovat, na rozdíl od státní správy.

Proč se tak neděje? Asi proto, že obecní zastupitelstvo od úrovně menších měst výše není plnohodnotným organismem zastupitelské demokracie, ale pouze její výsečí: elitou společnosti, střední vrstvou, „měšťanstvem“ či honorací, a vždy má blíže k tomu řešit problémy obce, města podle svých představ a požadavků, například: aby měla kvalitní mateřskou školku (pro kvalitní děti kvalitních rodičů), aby před školou bylo parkoviště na bezpečné vysedání dětí z aut, když je rodiče ráno vezou do školy. Řečeno jako obraz — aby vozovky byly hladké, čisté a nedrncaly. Václav Bělohradský tento způsob emancipace společnosti nazývá „budováním ostrovů soukromého blaha“.

Obecná kvalita života se zaměňuje za jeho pohodlí, což asi nelze mít zastupitelstvu za zlé - pouze řeší to, s čím se setkává a co se jednotlivých zastupitelů týká, vždyť chudoba je skrytá a cizí. (Mimochodem zpoplatnění všeho možného ve veřejném prostoru vede k tomu, že chudý člověk se drží doma, v ústraní, neboť imperativ „zpoplatnit“, aby „to mohlo mít náležitou úroveň“, zní stále silněji.)

K přehlížení sociálních problémů společnosti vede i sama politická soutěž na všech úrovních veřejné správy. Volební úspěch závisí na metrech hladkého asfaltu či na instalování nové atrakce v akvaparku, nikoli na bohulibé snaze, aby se sociálně slabým ve městě lépe žilo. Takové úsilí v politické soutěži neobstojí, je neproměnitelné na volební hlasy. Navíc leckterým zastupitelům ani nejde o tu emancipaci veřejného prostoru ve smyslu pouhého budování ostrovů soukromého blaha, ale přímo o osobní prospěch. A pro někoho je samospráva pověstným výtahem (v rámci stranických struktur) do vyšších pater moci a vlivu politiky.

Demokrat — liberál by mě nyní upozornil na možnost sociálně ohrožených kandidovat a své zájmy v samosprávných strukturách přímo hájit. Ta možnost je toliko iluzorní: někdy na to vůbec nemají čas (například samoživitelé, jichž rapidně přibývá) a nebývají vybaveni oním rozšafným pohodlím s rétorikou obecních důležitanů (popisuji sám sebe). Zdá se jim, že by v prostředí úřednicko-právnických šmodrchanců neobstáli, což je možná pravda.

Zatím není politického uskupení, které by o ně na své kandidátce stálo; nemají žádné renomé! (A promiňte mi to, a případně zapomeňte: u nás si Roma na kandidátku nikdo nevezeme, neboť je to nepopulární. Zkoušel jsem to. Pak člověk chápe, že Romům náš způsob správy veřejného prostoru není na nic a jen čekají, odkud budou lítat facky.)

Selektivní způsob správy veřejného prostoru je dán také zvyšující se náročností na pohodlí našich ostrovů soukromého blaha, pro něž vychvacujeme téměř všechny prostředky určené pro celou společnost. Ba zdálo by se, že člověk, jenž díky svému lepšímu zajištění je na veřejný prostor méně odkázán, by mohl své požadavky „na obec“ snížit, ale děje se pravý opak: zvyšuje se nárok (podle Bělohradského) na „snesitelný kus pravdy, jehož vyznávání nám zakrývá nesnesitelný celek.“ Avšak — pokračuje Bělohradský — „emancipovaný život není privilegovaný život některých, příležitost k němu musí být dána v principu celému lidstvu…“

Což v prostředí naší veřejné správy klade zvýšený nárok na „solidarismus“ jako ideu, jejíž důležitost či potřebnost společnost nejprve musí naznat a přijmout, aby ji dokázala (měla vůli!) delegovat nějaké politické reprezentaci jako program na záchranu zastupitelské demokracie před vzdutou vlnou sociálních bouří. (To píšu, ale nepřeju si to!) Nestanovíme-li si solidarismus jako hlavní ideu vládního sociálního programu záchrany, pak každá levice upadne do podezření z pouhého prahnutí po moci a budování jen dalších „ostrovů soukromého blaha“ v rámci (Bělohradský naposledy) „lži, jejíž vyznávání nás smiřuje s nesnesitelnou pravdou“.

Přesměrovat valnou část veřejných prostředků z „ostrovů soukromého blaha“ do zdánlivé sociální žumpy je podstatnou částí oné „nesnesitelné pravdy“, s níž bychom se my, honorace, měli smířit. (Trochu jsem profesora Bělohradského zneužil, ale nezdeformoval. Přečtěte si ho v Salonu Rudého práva z 14. února 2013.)

(Von to ten Vaculík Mistr, co se s těmi svými texty tak nesnesitelně pižlá, docela dobře vystihl větou: „Komunismus zanikl a místo něj máme příčiny, z nichž vznikl.“)