Mnohé výhrady k mému poslednímu článku v DR „Ponížení, zavržení a vyloučení“ jsou opodstatněné. Soustředil jsem se pouze na Romy, kteří žijí v neuspokojivé situaci hmotné i společenské. Nemluvit o těch, kterým se podařilo v naší společnosti uplatnit kvalifikovaným a respektu hodným způsobem, je chyba. Pokud se jim podařilo díky píli a nadání (a štěstí) proniknout do kultivovanější společnosti, setkávají se spíše s projevy uznání - záleží na tom, jaké je jejich „okolí“.

Mám polehčující okolnosti, že mé nepatřičné zobecnění Romů jako lidí v bezvýchodné situaci se týkalo jen těch, kteří v takovém neuspokojivém společenském postavení jsou, a o nich jsem také psal. Nicméně i tak vnímám mnoho formulačních nedostatků a konejším se nadějí, že čtenář pro metodu pokusného slovního ostřelování myšlenky má pochopení.

Musíme si zvykat na to, že i do internetového prostředí, v němž se každým dnem kupí milióny slov, má člověk psát co nejlépe a nejpečlivěji. Ludvík Vaculík možná vlivem toho, že stále píše na psacím stroji, své texty Posledních slov v LN vypiplává i tři dny; ostatně on vždy každému svému textu věnoval nezměrnou péči, jejímž důsledkem může být to, nechci se vymlouvat, že já naopak slova co nejrychleji nakupím, odkliknu a nedělám si ani žádných iluzí o tom, že teď si „žijí svým životem“, chcíplotiny. Když si totiž text nevytisknete a zapomenete jeho adresu, jako by ho ani nebylo, zvláště když po něm člověk nepátrá a pes neštěkne. Takové psaní pak připomíná „tichý monolog v osamění“, v němž člověk stejně tone, i kdyby psal sebelépe.

Ledabylé čtení ledabyle napsaného textu autora ale zamrzí. Od čtenáře chce více! Konstatování „nutnosti zákonné pracovní povinnosti“ (ve společnosti, kde množina nezaměstnaných i nezaměstnatelných lidí stále roste) jsem nevyslovil já, pouze to zapsal jako mínění lidí, s nimiž jsem se o problému nezaměstnanosti a zejména nezaměstnatelnosti bavil. Vůbec po tom nevolám, a ani si to nepřeji. Vnímám to ale jako apel, naléhavou pobídku, aby společnost tento problém řešila, jinak…