A zase člověk píše o něčem jiném, než původně chtěl, než se i snažil. — Přežil jsem zastupitelstvo. To je asi nejpřiléhavější vystižení stavu, do něhož jsem po čtyř a půl hodinovém veřejném zasedání našeho zastupitelstva upadl (jako do mrákot). Zvláštní na tom je, že jako občan a návštěvník podobného zasedání nebývám otřesen nekompetencí či arogancí starosty, ale jako strůjce zasedání a starosta, který je takříkajíc moderuje, jsem zhrozen jednáním některých lidí včetně zastupitelů.

Nejprve přišel návrh od finančního výboru zrušit městské kulturní centrum. Z úsporných důvodů. A budovy, kde se kulturní akce konají, pronajmout za symbolické nájemné. Zní to jako žert, ale finanční výbor to myslel vážně.

V našem městečku máme čtyři amatérské divadelní soubory, ale nemáme například bowling, že, a u něho bar. A diskotéky se pořádají jenom v hotelové vinárně. Pronájmem by město ušetřilo několik milionů, jimiž kulturní akce, sledované menšinou obyvatel, zbytečně dotuje. Ani jsem nevěděl, odkud mám začít vysvětlovat. Že ani ta nejpopulárnější popkultura se bez dotace neobjede.

Takový Tomáš Klus by možná náš sál zaplnil, ale vybrané vstupné by na jeho honorář nestačilo. Čím populárnější umělec, tím vyšší honorář jeho agentura stanovuje. Nemyslete si, například takoví sympatičtí bratři Ebenové patří mezi ty hodně drahé — takže ti si u nás ani nevrznou (ostatně ani toho nemají zapotřebí). Nejdražší je prý Jarek Nohavica — chudák si nebrnkne ani v Berouně.

Zrovna teď, když píšu tento povzdech, hraje u nás Jablkoň. Velmi slušná kapela účinkující za velmi přijatelnou cenu. Jindy u nás vystupuje například Jan Burian v rámci cyklu svých cestopisných přednášek. Bývá docela poloplno. Ráda u nás vystupovávala, dokud žila, Vlasta Průchová, pravidelně u nás hravá Laco Déczi. Alespoň čtyřikrát do měsíce bych mohl na něco jít, vybral bych si, kdybych měl více času. A pro ty, kdo si z ničeho nevyberou, hráli tu — no představte si — i Eva s Vaškem. Snad prý bylo i plno.

Naše městečko je, jak řekne každý, kdo nás navštívil, přinejmenším nepůvabné. A to přestože máme dva kostely, dva zámky, synagogu, loretu, dvě náměstí velká a tři malá atd. Jsme takoví mrtví, zvláště o víkendu. Ale máme zdarma městskou dopravu. Tedy lidé ji mají zdarma, protože ji platí město. Pěkné máme okolí a daří se u nás sportu — ba i té kultuře. V obém je mnoho sil, obětavosti a organizátorských schopností a zkušeností. Obé je výsledkem občanských aktivit, jimž daly živné prostředí svobodné poměry.

Musely se pochopitelně překonat špatné časy, kdy lidi, pokud na něco šli, tak jeli do blízké Prahy. To už pomalu naštěstí přestává platit, což ovšem členové finančního výboru nevědí, protože na nic nechodí. Ba ani na Evovi s Vaškou nebyli, jsou to progresivní muži plus jedna žena. Jasně, tak zrušit kulturu.

Stále hlasitější jsou také ti, kterým ve městě vadí stromy, protože z nich padá listí. Dávají přednost zámkové dlažbě, a velice se divili, že nové stromy přibyly také na nově upraveném autobusovém nádraží: to prý mohlo napadnou jenom debila. Snažil jsem se všechno co nejpozitivněji a nejvlídněji vysvětlovat, neodváživ se mluvit o problému polétavého prachu, abych nepadl do podezření, že jsem ke všemu ještě ekolog.

Pak pln nepochopitelné zloby vstal graduovaný muž, teatrálně se obrátil k obecenstvu se slovy: A kde máme záruku, že nám nelžete! — Proč bych vám lhal? — Protože většinu toho, co děláte, se snažíte před veřejností utajit a jsou to věci nekalé. — Naopak si dávám velmi záležet na tom, aby o všem podstatném, co děláme, veřejnost co nejvíce věděla a měla možnost se k tomu vyjádřit. — Lžete! Kdybych se speciálně nepídil, nevěděl bych, že jste dali příspěvek na…. — To je úplně normální, že jsme dali příspěvek na… Dáváme ho vždycky a nyní byl dokonce, v rámci úspor — snížený. — Ale veřejnost o tom nevěděla… Stále napadán, stále se jen bráním.

Pochopil jsem, že muž ani tak nehájí zájmy veřejnosti, jako z něj čiší veřejný vztek. Přehnané opoziční nepřátelství. Vadím mu už jako člověk ve funkci starosty, nikoli jen stoupenec nějakého politického uskupení. Než jsem byl starostou a on zastupitelem, velice dobře jsme spolu vycházeli, ba tykali jsme si.

V komunální politice se vyskytuji od převratu a dělám „stále stejnou politiku“ — pokud se to tak dá nazvat. Snažím se s lidmi vyjít, neokřikovat je. Mít jejich názory alespoň na zřeteli, pokud nestojí za víc nebo s nimi nic víc nejde. Už nerozlišuji, kdo je „za“ komunisty nebo „za“ KDU-ČSL. Rozhodující je povaha člověka a oč mu jde. Mám-li nějakou svou praktickou politiku, pak je to věčné hledání shody. Pokud nepřesvědčíte většinu, že obci více prospěje, když se ten strom nepokácí, pak je mou povinností zařizovat kácení, protože starosta nemá moc, ale musí zařizovat z moci zastupitelů.

Zákon o obcích je jeden z nejkrásnějších našich zákonů — výsostně postavený na demokratických zásadách. Ale když ho dneska čtete, dýchá z něho jiná doba — lepší. Zákon je postaven na předpokladu, že kultivovaná, tj. přinejmenším respektu schopná společnost se shodne — a že o to usiluje. S okolností, že společnost o shodu nestojí a brojí proti ní, zákon nepočítá.

Že se veřejné jednání zastupitelstva stává v poslední době peklem, vám potvrdí mnoho starostů a vůbec nezáleží na tom, kdo je za jakou stranu.

Naše městečko pokládám za model společnosti nebo laboratorní vzorek její proměny. Napadá mě, že pokud by lidé mně podobní přestali být schopni se svými zastupitelstvy naplňovat zákon o obcích, protože žitá realita by se duchu zákona stále více vzpírala, pak lidé, kteří ctí naši ústavu, nemůžou vydržet, totiž obstát ani v žádných vyšších funkcích.

Jedině tato didaktika mně zabránila opustit jednání v rámci zachování prosté lidské důstojnosti. Nevím, jsem-li hoden základního lidského respektu, jenž by se u starosty měl předpokládat, ale rozhodně vím, že nejsem darebák; tak nechápu, proč bych ho měl hrát jenom proto, že „lid si žádá viděti starostu jako grázla“. Ať tu roli hraje někdo věrohodnější.

Ale to je to, co přeci nechci, nechceme. Nezbývá, než v té funkci vydržet a doufat, že se časem změníme k lepšímu a nikdo nebude takovou zápornou roli po nikom požadovat.