K vánocům jsem dostal pozoruhodnou knihu s názvem Dluh: prvních 5000 let od Davida Graebera. Už ve chvíli, kdy jsem knihu poprvé otevřel a začetl se, mi v hlavě naskočila otázka: jak je možné, že knihu přímo na její obálce doporučuje hlavní makroekonomický stratég ČSOB Tomáš Sedláček? Přišlo mi, že kniha jde natolik proti zájmům této banky, že je těžko představitelné, aby ji podporoval přímo její hlavní makroekonomický stratég. Podle Tomáše Sedláčka se ale Davidu Graeberovi podařilo napsat fundovanou knihu, která se čte jedním dechem a čtenáře jen překvapí, proč mu to samotnému nedošlo dříve.

To, že Tomáš Sedláček knihu vychvaluje, můžeme jen přivítat. Kniha přichází s řadou myšlenek, které nejsou časté, a rozhodně stojí za to o nich diskutovat. Jaké to jsou? Například teze o tom, že by byla prospěšná nějaká varianta amnestie jak pro mezinárodní, tak spotřebitelské dluhy. David Graeber se vymezuje proti tomu, že splácet dluhy do poslední koruny je základem morálky.

Zastává se také chudých, kteří nejsou přičinliví. Pokud čas, který by mohli věnovat práci, tráví s přáteli či rodinou a těší se z jejich společnosti a pečují o ně, tak pravděpodobně dělají pro svět více, než si uvědomujeme. Podle Davida Graebera se možná právě o nich dá přemýšlet jako o průkopnících nového ekonomického systému, ve kterém na rozdíl od toho současného nebude místo pro sklony k sebedestrukci. Problém je, že pokud budeme pokračovat stejným směrem jako doposud, tak pravděpodobně všechno na zemi zničíme.

Příčinou tohoto stavu je podle autora knihy pojetí práce jako ctnosti, kdy rozhodujícím měřítkem úspěchu lidstva jako živočišného druhu je jeho schopnost zvyšovat celkovou globální produkci zboží a služeb. David Graeber naopak vyzývá k tomu udělat krok směrem ke společnosti, kde lidé mohou více žít, protože méně pracují. Práci za úplatu dokonce srovnává s otroctvím, protože člověk se tak vzdává své svobody. Finanční imperativy nás pak podle něho neustále nutí redukovat podstatu lidství na kořistnictví, na lidi, kteří jen přemýšlejí nad tím, jak co zpeněžit, a že pouze ti, kteří tak svět vnímají, si zaslouží mít přístup ke zdrojům potřebným k získání čehokoliv jiného v životě, než jsou peníze.

Zajímalo by mne, se kterými tezemi z této knihy se Tomáš Sedláček ČSOB ztotožňuje. I kdyby ji však vnímal jen jako jeden z mnoha příspěvků do veřejné diskuse, je velmi významné, že makroekonomický stratég ČSOB právě o této knize tvrdí, že se okamžitě stává klasikou ve svém oboru. Stejně tak je důležité, že se i ČSOB skrze svého stratéga k této knize hlásí. Samozřejmě nelze asi hned očekávat, že tato banka promítne všechny myšlenky Davida Graebera do svých strategií. I když ve chvíli, kdy její hlavní makroekonomický stratég tuto knihu tak silně chválí, nebylo by na tom nic překvapivého.

Přesto asi nehrozí, že ČSOB začne od zítřka prosazovat dluhovou amnestii. Právě to je však stěžejní idea této knihy, a pokud hlavní makroekonomický stratég nechá umístit své jméno na obálku takovéto publikace, tak alespoň částečně s touto tezí musí souhlasit. A pokud tak jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB (a právě tento titul je pod jeho jménem na knižní obálce) činí, je pravděpodobné, že se myšlenky této knihy promítnou i do strategií, které pro ČSOB tvoří. Ostatně kdyby ČSOB měla s hlavní ideou knihy nějaký zásadní problém, tak by asi tuto publikaci skrz svého hlavního stratéga nepropagovala.

Samozřejmě, je možné, že to Tomáš Sedláček nemyslel zas tak vážně. A že ani ČSOB nebude ve svém podnikání uplatňovat návrhy Davida Graebera. Tomáš Sedláček má rád neotřelé myšlenky a rád o nich diskutuje. Otázka je, nakolik jsou pro něho závazné. Je Tomáš Sedláček schopný za nějakými opravdu stát a snažit se o jejich uplatnění v praxi? Anebo mu jde jen o zábavnou intelektuální hru, ve které je možné říct leccos, ale ve skutečnosti to nic neznamená?

Problém je, že pokud chce být nějaký filosof, a Tomáš Sedláček se za něho označuje, brán vážně, nemůže idejemi žonglovat jako s míčky a dělat kabaret. Filosof se neobejde bez závazného zaujímání postojů. Pokud se tedy k nějaké knize přihlásím tak silně, jako to udělal Tomáš Sedláček, nelze to brát na lehkou váhu. Ostatně Sokrates raději podstoupil trest smrti, než aby se zpronevěřil ideám, které hájil. Časem uvidíme, co přesně svým přihlášením k této publikaci Tomáš Sedláček myslel. Jak moc ji ve skutečnosti četl, nakolik je filosof či pouhý bavič a zda náhodou nedělal jen dobře placenou reklamu.