Po katastrofě politiky Velkého skoku vpřed, kterou chtěl předseda Mao vybudovat samosprávnou komunistickou společnost, zůstal sice Mao morální autoritou a rituálně uctívanou osobností, skutečné moci se ale ujalo technokratické křídlo komunistické strany v čele s Teng Siao-pchengem, který v 60. letech směřoval zemi k reformám sovětského stylu. V očích maoistického křídla tedy směrem zpět ke kapitalismu, za což si vysloužil nálepku pravičáka.

Mao tedy využil své symbolické moci, aby ji proměnil v reálnou, a v roce 1966 vyhlásil Velkou proletářskou kulturní revoluci, jejímž nositelem se měly stát Rudé gardy, rekrutované z řad mládeže a zejména studentů. Ideovým poselstvím kampaně byl boj proti čtyřem starým, tj. starým zvykům, obyčejům, způsobům myšlení, vycházejícím z čínské konfuciánské tradice. Nositeli těchto čtyř starých byli podle Maa straničtí a státní byrokraté a pravicové křídlo v čele s Tengem. Kulturní revoluce měla toto všechno — konfucianismus, byrokraty, kapitalisty a pravičáky — smést ze stolu.

Rudá mládež byla autoritou Velkého kormidelníka nabádána, aby se bouřila proti všem autoritám — s výjimkou autority Maa. Mao nesledoval skutečné revoluční cíle, což se projevovalo jednak absencí programu, jednak potlačením kampaně, jakmile se začala vymykat kontrole. Rudé gardy a rebelové byli vystřídáni armádou. Mao se vrátil k moci. Po jeho smrti se však k moci opět dostal Teng a v roce 1978 nastartoval neoliberální reformy čtyř modernizací, jejichž důsledky pociťují čínští dělníci na vlastní sedřenou kůži.

Bouře čínských studentů 60. let proti autoritám tedy nebyla skutečnou, autentickou a spontánní bouří organizovanou zdola. Bylo to poslušné, fanatické a bezpodmínečné uposlechnutí rozkazu autority nejvyšší a po jeho splnění se bouřící studenti stali pro moc stejně nebezpeční jako ti, proti kterým dostali příkaz se bouřit. O to rozdílnější bylo hnutí čínských studentů v roce 1989, organizované zdola a z vlastní iniciativy. S požadavky nikoli pouhé negace, ale s požadavky demokracie. Pro čínský režim byli snad větší hrozbou, než rudí gardisté. O to brutálněji zasáhl.

18. prosince, v den prvního výročí úmrtí Václava Havla, chystají organizátoři studentských protestů Dominik Hořejší a Šimon Heller další demonstraci proti komunistické radní pro školství paní Baborové. Poté, co díky asociální neoliberální politice vlády lidé volili protestně komunisty. Poté, co letos čeští studenti a studenti ve světě již několik let masivně protestují proti neoliberálním reformám vysokého školství. V českých provinciích se stále bojuje proti komunismu. V čem existují rozdíly mezi rudými gardisty a jihočeskými „rebely“?

1. Václav Havel, k jehož morální autoritě se organizátoři odvolávají, není Mao Ce-tung a je mrtev a těžko říct, zda by dnes vyzýval studenty, aby „pálili na štáby“;
2. Jihočeští protestující nejsou komunisté, ale antikomunisté;
3. Nikoho nepřipravili o majetek, fyzické zdraví ani život.

Snad ještě jeden rozdíl bychom mohli najít. Organizátoři zatím studenty nevyzvali, odvolávaje se na své morální autority, aby paní Baborové nasadili na hlavu papírovou čepici se srpem a kladivem a na náměstí jí nadávali do komunistek a plivají do obličeje, tak jako to dělali rudí gardisté těm, které označili za pravičáky. Mao Ce-tung protestní potenciál čínské mládeže dokázal kanalizovat ve svůj prospěch a ve vlastním zájmu jej také včas utnout.

Kam budou dále antikomunističtí organizátoři kanalizovat protestní potenciál studentů? Zastaví se ve svém kraji, dosáhnou-li svého? Antikomunisté cítí, že letošními protesty studentů došlo k jisté změně nálady. Nemají program, a změně politické orientace, k níž v poslední době ve společnosti dochází, je třeba zabránit alespoň šířením antikomunistické zášti všude, kde to jen jde. A se záští proti komunismu samozřejmě šířit zášť proti levici jako takové.