Co tu může člověk ještě otevřít s nadějí, že z toho na něj nevykoukne David Rath? Plechovku se šproty jistě ne.

Kromě přece jen nezanedbatelného ostrova racionálního myšlení, který sahá zhruba od Respektu až po KSČM (Také jste si všimli, jak se pominulo, že komunisté jako jeden muž hlasovali pro Rathovo vydání?), v české debatě o případu poslance Ratha mohutným hlasem zaznívají dvě těžko akceptovatelné pozice, jež se zdánlivě vylučují, ve skutečnosti však jedna z druhé žije.

Převážná většina českých médií pojednává Rathův případ jako jakousi přelomovou událost a věnuje jí až absurdně disproporční pozornost. Například jeho sněmovnímu projevu se zleva zprva vytýká, že v řadě ohledů přehánění. Ale z ničím nepodloženého náznaku, že peníze, které měl převzít, mohly být určeny pro volební kampaň ČSSD, ukřičeně provládní — čili prakticky všechna — média byla schopna žít celý jeden den. Pamatuje si prosím vás ještě někdo, kolik se chystal ukrást z veřejných rozpočtů současný ideolog ODS Pavel Drobil?

Do očí bijící nepoměr mezi mediální pozorností věnovanou případu Rath a případům rozsahem i závažností podle všech příznaků nepoměrně podstatnějším, jichž se účastnili bývalí či stávající ministři Nečasovy vlády, není vysvětlitelná ničím jiným nežli ideologickou předpojatostí a zájmem manipulovat veřejným míněním. Obratně dávkované zveřejňování drobků z odposlechů už není vedeno snahou cosi nového objevit, čímsi ve veřejném zájmu přispět k rozkrytí podstaty věci, ale ryze bulvární aspirací zlákat klienty komerčních médií, aby se z občanů proměnili aspoň na chvilku v voyeury.

U nemalého dílu potenciálních adresátů taková manipulace ale přispívá k reakci směřující zcela proti zamýšlenému účelu, leč podobně nezdravé. V oprávněném podezření, že se mají stát obětí manipulace, která se pokouší zamaskovat neskonale větší nepravosti páchané dnes a denně současnou vládní koalicí, a často dokonce v souladu se zákonem, přichylují se mnozí lidé ke konspiračním teoriím, podle nichž David Rath je obětí vykonstruovaného procesu.

Důvody, proč je tato varianta prakticky vyloučena, jsme se zde již zabývali. Že na Ratha není uplatňován stejný metr jako na koaliční politiky, je jedna pravda. Že se v případu dost možná porušila řada standardních procesních procedur, je dost možná druhá pravda.

Leč třetí, a nejzávažnější, pravda je, že Rath zkorumpován podle všeho byl. Přejít všechny přímé i nepřímé doklady, které se v médiích objevily během prvních dvou týdnů případu, jako potenciální konstrukci, znamená ztratit důvěru v elementární možnost získat poznání o jakýchkoli podstatných jevech v české společnosti skrze sdělovací prostředky. Pokud by se nakonec mělo ukázat, že David Rath se nedopustil korupčního jednání, museli bychom uznat, že česká společnost už není spravovatelná.

Oba postoje se podporují. Konspirační myšlení sílí s každým pokusem o mediální manipulaci. A prostor pro ni je naopak tím širší, čím méně lidí je ochotno vstoupit do věcné a kritické debaty o obsahu mediálních sdělení. Konspirátoři a manipulátoři jsou dvě strany jedné falešné mince; Jiří Paroubek s jeho Vaší Věcí a Pavel Šafr s Bleskem se tu scházejí v nejnepravděpodobnější z aliancí.

Když David Rath dramaticky hovořil o tom, že děkuje svým voličům, kteří mu i v této situaci projevují důvěru, mluvil vcelku bez obalu k vyznavačům konspiračních teorií. S přihlédnutím k početnosti této minority je snad možno přivítat, že i ona je nyní ve Sněmovně reprezentována, byť z Litoměřic, což ale na druhé straně musí vyhovovat jejím představám o podstatě veřejného dění.

Vláda rathomanie využívá k tomu, aby se pokradmu, stranou ohniska veřejné pozornosti pokusila protlačit řadu svých krajně problematických projektů. Miliardový tunel IZIP, dvojí standardy ve zdravotnictví, církevní restituce, potíže při čerpání fondů z EU, nemluvě o jemnostech, jako jsou potenciální ztráty skryté v energetické pakoncepci ministra Kuby, překonávající svým rozsahem všechna dosavadní měřítka.

David Rath se stal českou zbraní hormadného ničení — soudnosti. Pokud by se měl udržet v ohnisku veřejné pozornosti ještě příští týden, budeme muset uznat, že česká média se chovají jako kriticky nemocný pacient, který umanutě řeší barvu a vzorky na svém nemocničním povlečení.