Kdysi jsem pro cyklus rozhlasových dokumentů „ismy po česku“ natočila pořad o globalizaci. Díky zkušenostem tehdejší své velké rodiny jsem z celého složitého problému pořádně prozkoumala především fenomén konzumu a obchodních řetězců. To, co jsem zjistila, ví dnes čtenář Deníku Referendum z vlastní zkušenosti i z dalších, třeba televizních dokumentů k tématu (např.Ivo Bystřičana).

Hodně se člověk k problematice dočte i v Novém prostoru. Někteří dodavatelé se už nechtějí nechat vydírat a sem tam zasáhly i kontroly z pracovních i spotřebitelských úřadů.

Mně to ale od té doby nedá a téma sleduji dál. Nejde jen o to, že jsme společnost konzumu, měli bychom si uvědomovat, co se to s naším spotřebním chováním děje, kam se vyvíjí a jaké máme možnosti, kdybychom chtěli situaci změnit?

Když v Praze začaly panovat super a hypermarkety, snažili jsme se řídit heslem Podporuj svého hokynáře. Ještě byly normální obchody s potravinami, velice rychle ale začaly mizet (zákonitě), až nezbyly žádné. Snad někdo, kdo mohl obchod provozovat ve vlastním domě a nemusel platit nájem, ještě vydržel, ale pak přišel na to, že námaha neodpovídá výtěžku a že bude jednodušší prostor pronajmout. V té čtvrti, kde jsme tehdy bydleli, se místo hokynářství objevily herny.

V Praze se po čase začaly objevovat v přízemních prostorách domů vietnamské a turecké obchody s potravinami, v průjezdech vietnamská zelinářství. Líbilo se mi to a nadšeně jsem tam nakupovala, aniž bych zkoumala ceny nebo původ zboží. V Karlíně, kde má rozhlas studia a proto tam chodím často, je skoro na každém rohu nějaký takový obchod, a jak tam už léta chodím, začala jsem všímat, že zelenina a ovoce jsou tam drahé a stejného původu, jako v Kauflandu nebo v Tescu. Že tam nemají nic zajímavého a jeden ten krámek se od druhého neodlišuje ničím. Dokonce ani sami vietnamští obchodníci, na počátku tak mile úslužní, si přestali dělat starost s obratem, klidně večeří za pokladnou, moc neuklízejí, natož aby umyli výlohu, jsou zalezlí v zákulisí a neobsluhují, nekontrolují kvalitu a prodávají za vysoké ceny notně zvadlé zboží.

Už jsem několikrát vrátila zboží do regálu a odešla, naštvalo mě, jak jsem jim jako zákazník jedno. A pak mě napadlo, že oni jsou přece taky řetězec, že to všechno organizuje a zisk sklízí někdo nad nimi, komu celkem může být jedno, jestli si ten který krámek vydělá nebo ne, a kdo vyplácí své prodavače bez ohledu na tržbu. Pak jsem viděla sklad zeleniny na nákladovém nádraží na Žižkově a pochopila, že ovoce a zelenina jsou prostě z jediného zdroje, že u stánku jsou rajčata úplně stejná jako v Kauflandu nebo v Tescu.

Tehdy jsem začala psát o tom, že bychom přece měli mít ve městech trhy, kde by se prodávaly potraviny od lokálních výrobců. Měla jsem na mysli normální trh, jaký býval na Pankráci u stanice metra, kde se s postupující hodinou zlevňovalo a naopak brzy ráno tu bylo všechno bezvadně čerstvé, kde i prodavači se chovali jako lidé a člověk si tam mohl najít svého oblíbeného stánkaře. Ovšem od té doby, co má z Pankráce být ta exkluzivní city, byl trh zrušen bez náhrady. A několik let poté byly zavedeny farmářské trhy, které jsou drahé a vystavené rozmarům počasí. V Praze nemáme tržnici.

Ve Staroměstské tržnici jsou dokonce i malované lunety s výjevy trhu, byla to svého druhu progresivní a reprezentativní stavba, trhovce tam ovšem člověk nepotká, v prostorách sídlí supermarket Albert. Nepíšu to poprvé, ale neexistence tržnice způsobuje i to, že centrum Prahy je takové divné, od obyvatel vyprázdněné a jen turistické místo, kde je draho a nepříjemně.

Holešovická tržnice v bývalých jatkách to nenahradí, naopak je to typický globální bábel po česku, kde jsou i orientální jídla a pochoutky podivně zestejněné. Obrazem toho, co mám na mysli, jsou barevné fotografické tabule, na nichž jsou vyfocená orientální jídla i s cenami u každé čínské nebo vietnamské restaurace. Ta jídla jsou všude stejná.

Tím, že si člověk něco koupí, podporuje výrobce i obchodníka. To je docela pěkná sociální interakce včetně možnosti jít jinam, vybírat si, být nespokojen nebo spokojen, probrat, co vařit, a podobně. Všimli jste si, že od té doby, kdy není možné bavit se v krámě o tom, co uvařit, nechat si poradit, co je zrovna dnes čerstvé, a něco doporučit, stoupla popularita i počet televizních pořadů o vaření?

Dům, kde bydlím, je obklopen supermarkety, a přesto tohle píšu ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nemám doma k jídlu skoro nic. Že se mi vůbec nechce jít do jakéhokoli krámu, míjet regály a přemýšlet, co koupím. Že se z mého spotřebního chování stal nepříjemný stereotyp, kdy na nic vlastně nemám chuť: jenom ty jejich chleby z údajně vlastních pekáren jak mě vůbec nebaví!

Obchod přestal být oborem, kdy se ten, kdo prodává, stará , aby jiný koupil, vlastně jedinou a neúčinnější motivací jsou ceny a slevy, ve svém nákupním chování nijak zvláštní možnosti nemáme. A nevím, jak bychom to aktivně mohli změnit, jak si tenhle způsob nenechat líbit, k čemu se uchýlit, aby to člověka nestálo spoustu času s ježděním a sháněním. Jsme v pasti a protože nemůžeme ven, nijak zvlášť nás v té pasti naši věznitelé nekrmí.

Vrátila jsem se v mysli k tomuto tématu po shlédnutí výstavy Krištofa Kintery v Městské knihovně v Praze. Výstava se jmenuje Výsledky analýzy a asi nejvíc na ní publikum zaujmou plastiky a asambláže reagující právě na naše spotřební chování: nedávající taška s nákupem (značka Billa), špatné zprávy, z nichž nás bere čert a mlátí přitom do bubnu, báječně designové, ale úplně nesmyslné a nefunkční elektrické spotřebiče, barevné roztekliny kdysi snad pevných tvarů, havran, hlásající ze stromu nikoli „never more“, ale reklamní a jiná nicneříkající hesla.

U vchodu/východu výstavy je nainstalována aušusová samoobsluha se zlevněným zbožím, kde si člověk skutečně může koupit něco ne moc dobrého k jídlu nebo k pití, podobně, jako ve zmíněných vietnamských krámcích. Dospělý návštěvník cítí rozpaky, ale viděla jsem školní třídu, která nakupovala zcela bez zábran a nakonec to asi měla za nejlepší součást výstavy.

Zdálo se mi, že Krištof Kintera mi říká, že jsme na tom sice hodně špatně, ale že za to nemůžeme. Že se nám to jaksi stalo, aniž se nás kdo ptal, zda se nám to líbí, a teď v tom musíme žít.

Kdysi jsem si myslela, že si za ty kauflandy můžeme sami, protože jsme takoví hamižní křečci. Dnes vidím, že jsme neměli volbu. A že nás dostali, to dosvědčují ty nakupující děti u vchodu z výstavy.