Výsledky analýzy
Alena ZemančíkováV Praze chybí tržnice a nakupování potravin se stalo kvůli nejrůznějším řetezcům nepříjemnou záležitostí. Není to chyba lidí, kteří chtěli příliš šetřit, svému osudu jsme se vyhnout nemohli.
Kdysi jsem pro cyklus rozhlasových dokumentů „ismy po česku“ natočila pořad o globalizaci. Díky zkušenostem tehdejší své velké rodiny jsem z celého složitého problému pořádně prozkoumala především fenomén konzumu a obchodních řetězců. To, co jsem zjistila, ví dnes čtenář Deníku Referendum z vlastní zkušenosti i z dalších, třeba televizních dokumentů k tématu (např.Ivo Bystřičana).
Hodně se člověk k problematice dočte i v Novém prostoru. Někteří dodavatelé se už nechtějí nechat vydírat a sem tam zasáhly i kontroly z pracovních i spotřebitelských úřadů.
Mně to ale od té doby nedá a téma sleduji dál. Nejde jen o to, že jsme společnost konzumu, měli bychom si uvědomovat, co se to s naším spotřebním chováním děje, kam se vyvíjí a jaké máme možnosti, kdybychom chtěli situaci změnit?
Když v Praze začaly panovat super a hypermarkety, snažili jsme se řídit heslem Podporuj svého hokynáře. Ještě byly normální obchody s potravinami, velice rychle ale začaly mizet (zákonitě), až nezbyly žádné. Snad někdo, kdo mohl obchod provozovat ve vlastním domě a nemusel platit nájem, ještě vydržel, ale pak přišel na to, že námaha neodpovídá výtěžku a že bude jednodušší prostor pronajmout. V té čtvrti, kde jsme tehdy bydleli, se místo hokynářství objevily herny.