Před časem jsem psal v tomto našem internetovém listě o ekonomii jako oboru, který místo, aby společnosti sloužil, jí vládne. Takže nikoli veřejná správa, ale ekonomové rozhodují o tom, co se ve veřejném prostoru bude dít, kdo bude mít možnost ho ovlivňovat, a které lidské činorodosti budou vytěsněny ztrátou ekonomického zajištění, a tím ztrátou vlivu. Ekonomie, která více než společenským programům slouží zájmu mocných.

Tyto úvahy jsem psal s vědomím, že těmto pochybným silám nerozumím, že jsou to jenom laické postřehy o projevech a má argumentace je nahodilá. Docela by si člověk přál, aby neměl pravdu, a aby z textů, které nevznikají analytickým, ale spíše reflexivním způsobem nezbylo nic. Klad tohoto drzého psaní tkví v tom, že člověk na něm nelpí, ba rád se vzdá textu od prvního slova po poslední, pokud jen svítá naděje, že skutečnost může být i o cosi lepší, než jak ji autor vidí.

Takže ani nevím, jestli mám být rád, když 9. února v Literární a kulturní příloze Práva Václav Bělohradský v úvaze „Ukliďte to lejno!“ píše: „První podmínkou překonání krize je zbavit ekonomii jejího privilegovaného postavení v politickém systému, vrátit jí status pouhého názoru — a názorů je mnoho. Ratingové agentury jsou jedním ze způsobů, kterými ekonomie paralyzuje politickou vůli občanů. To, co experti nazývají dluhy, nejsou než abstraktní entity, které si vymysleli…..“ Jakmile takovou myšlenku brilantně vysloví filosof, je nutno s ní už počítat jako s něčím, co by se za normálních okolností, tedy kdyby ekonomie neměla privilegované postavení, stalo stejně závažnou pravdou, jakou nám nyní vládne ta zatrachtilá ekonomie.

Chmurný je úděl filosofův, když dvacet třicet čtyřicet let formuluje pravdy, jako by posílal po vodě naváté listí. Proč nelze ekonomii pustit po vodě stejným způsobem? V posledním odstavci své úvahy Bělohradský píše: „Majitelé psů mají povinnost exkrementy po těch nevinných zvířatech ve městě uklízet. Požadujme to i po lichvářích a jejich ekonomických expertech.“

Lze namítnout, že opírám-li se o Bělohradského, univerzitního vzdělance, nic to neznamená, neboť univerzita, jak řekl Jan Sokol, „musí být taky trochu bláznivá“, což může být zrovna případ Bělohradského. Avšak kdyby to tak i bylo, pak filosofovi můžeme věřit stoprocentně, neboť jedině bláznivá věda nesleduje žádné praktické cíle, pouze ta se může svobodně zabývat hledáním pravdy. Všichni přeci víme, že Bělohradský nepíše pro to, aby byl prezidentem, ale aby jím nebyl. Jeho texty na rozdíl od ekonomických pouček a vzorců nic neurčují, pouze vyjasňují okolnosti naší existence. Vyjasňují její nesmysl a bláznivost, což z hlediska ekonomie může vypadat jako pomatenost autorů. Právě pro ně univerzita musí mít pochopení, neboť jedině ona, je-li dobrá, vskrytu ví, že opak je pravdou.

Navíc se mi dostalo vysvětlení od fundovaného ekonoma, dosti vysoce postaveného, od odborníka, jenž vidí do daňových výnosů a sleduje toky peněz; to vysvětlení bohužel dodatečně ospravedlňuje i další naše (mé) pomatené texty: Opravdu ekonomové u nás navodili stav umělé bídy, neboť poměry jsou jinak celkem blahobytné. Daňové výnosy nejsou nijak malé, jsou prý docela velké, tedy dostatečné pro zajištění kvalitního rozvoje veřejného prostoru. Pokud si daňové výnosy představíme jako zdroj, který má zavlažovat krajinu, tedy společnost, pak závada je v různě přeoraných a přespádovaných zavodňovacích kanálech, které místo zavlažování začnou krajinu odvodňovat.

Zprvu se to může jevit jako nedopatření, že jde jenom o to „systém lépe nastavit“, ale ve skutečnosti je to záměr vlivných politikonomů. To oni „systém vyladili“ tak, aby mizející stružkou peněz nás mohli snáze ovládat, abychom museli soutěžit o každou skývu chleba, a mocný pramen hojnosti směřoval do privilegovaných zahrad. A tak veřejný prostor má k dispozici pouze zlomek toho, co sám musí „do systému“ vyprodukovat, kdežto privilegovaní to mají přesně obráceně — tak je „systém vyregulován“, aby vláha utěšeně proudila, kam má.

Je to zvláštní druh kapitalismu, jehož kapitál čím menší má podíl na rozvoji veřejného prostoru, tím více z něho saje — jako z něčeho, co je mu stále cizejší, neboť pouto odpovědnosti tím slábne a začíná to připomínat mršinu. Politikonomové vylaďují tento systém tak, aby v prostředí jakéhosi „zbytkového závodu“, do nějž vedou pouze slabé stružky, se všichni demokraticky prali o nouzi — na nuzně placená místa stojí se fronty a bohatstvím nesluje ani náš „továrník“, jenž tato místa vypisuje, čímž vzniká šálivý obraz obecnější krize. Pro politikonomy to má výhodu: ve stálém strachu o budoucnost nemáme čas ani sil na „bláznivou univerzitu“, takže nejsme schopni narovnat záda a vypátrat v krajině, kam se ztrácejí ty zurčící stružky hojnosti. Za chvíli už ani nebudeme vědět, že jsou, a iluzi o bídě podlehneme úplně.

Dosti vysoce postavený, fundovaný ekonom to sice vysvětloval v ekonomických pojmech, jeho věty zněly úplně jinak, trochu nudně, takže jsem si je nedokázal zapamatovat, ale sledoval jsem ho velice pozorně a co jsem pochopil, to jsem i napsal a nejspíš to tak i bude. Bohužel.