V různých iniciativách se spojují lidé, kteří by se dříve nepotkali, protože mají intenzivní pocit, že se něco v naší politice musí radikálně změnit. Touha po změně prochází celým světem, důvody jsou v různých místech odlišné, jako tomu bylo v 60. letech minulého století. V arabském světě svrhávají autokratické vládce, v našem okruhu se lidé většinou bouří v důsledků ekonomicko-finanční krize.

Škrty, namísto boje proti korupci

Tuto krizi u nás nepociťujeme jako palčivou, i když dosahuje i k nám v podobě bezhlavého nekoncepčního škrtání, které vláda vydává za reformy. Škrty se však netýkají jen důsledků krize, z větší části jde o dluhy vzniklé během transformace ekonomické a finanční sféry v 90. letech i z pozdější korupce a rozkrádání erárních pokladen prostřednictvím zadávání státních a městských zakázek. A to nás štve více, protože korupce je zároveň fakticky beztrestná.

Kdyby vláda nastavila skutečné protikorupční mechanismy, namísto hlásání prázdných frází, škrtat by nemusela, nebo mnohem méně. Namísto toho jsme svědky toho, že lidé z vrchního státního zastupitelství, během jejichž činnosti v této instituci nebyl vyšetřen jediný závažný korupční případ, se vracejí do svých funkcí.

Bezmoc vůči aroganci moci vede někdy až ke ztrátě reálného pohledu na svět. Na jedné protikorupční sešlosti jsem zaslechl, že „naše demokracie je tímto děním ohrožena“ To jsme již skutečně zapomněli, co se dělo v posledních dvaceti let, že v souvislosti s dneškem hovoříme o ohrožení demokracie? Je přeci zjevné, že korupce, tunelování, rozkrádání a klientelismus byly v 90. letech a v první polovině úvodní dekády nového věku mnohem vyšší než nyní, a beztrestnost mnohem absolutnější než dnes.

Co jsme „zdědili“

Petr Pithart napsal o té době, že „sanace vyždímaných bank, které na přání vlády poskytovaly ,politické´, jaké taky jiné, úvěry, u nichž nebyla naděje na splacení, nás po letech stála úhrnem 600-800 miliard, stále ještě větší část našeho dnešního dluhu.“ (Hospodářské noviny 15.4. 2011.)

Jaroslav Spurný, přední český investigativní novinář, napsal v září 2004 o činnosti státní konsolidační agentury - šlo o dluhy vzniklé během finančně podvyživené ekonomické transformace českou cestou za minimálně 330 miliard korun. Obchody konsolidační agentury s dluhy byly často velmi nevýhodné a proto jejich část platí daňoví poplatníci. „Bankovní socialismus devadesátých let, podvodné úvěry a současné hospodaření České konsolidační agentury zaplatí daňový poplatník z generace dnešních dětí… Ten majetek skončil dost často s vydatnou pomocí neprůhledných a velmi podezřelých státních transakcí v rukou lidí, kteří by měli spíše než vládnout z luxusních kanceláří vypovídat na policejní úřadovně nebo rovnou sedět za mřížemi.“ napsal Spurný.

Nikdo takový ovšem během prvních zhruba patnácti polistopadových let nevypovídal nejen na policii či státním zastupitelství, ale ani nestanul před soudem (až na jednu dvě výjimky, které sloužily k umlčování rostoucí nespokojenosti). A nešlo jen o to, že někteří policisté, státní zástupci a soudci bránili spravedlnosti v průchodu, jak je tomu dnes. To se dělo také, ale souběžně s tím probíhaly věci ještě horší. Vláda a parlament doslova vyráběly zákony, které korupci a rozkrádání umožňovaly buď přímo legální cestou, nebo na hraně práva, ale nepostižitelně. Připomeňme si dva příklady: Nemožnost soudního přezkoumávání privatizačních projektů a umožnění podvodů v kauze lehkých topných olejů (LTO), během níž stát přišel pravděpodobně o více než 100 miliard korun (odhady se různí).