Orodovat za kohokoli z koaliční vlády Petra Nečase musí působit nepatřičně, ba odpudivě. Dvojnásob to platí o obraně těch, co prošli už kabinetem Mirka Topolánka a navíc stihli udělat hvězdnou stranickou kariéru až na post místopředsedy ODS — jako se to povedlo Jiřímu Pospíšilovi.

Dnešní ministr spravedlnosti je nadto spoluodpovědný za současný rozval svěřeného resortu. Ministrem spravedlnosti byl už v období 2006-2009: dlouho toleroval justiční šachy s kauzou Čunek a dokonce osobně jmenoval Vlastimila Rampulu pražským vrchním státním zástupcem.

Přesto je to právě Jiří Pospíšil, jenž v podivném roce 1998 (kdy se občanští demokraté po odchodu skupiny kolem Pilipa, Rumla a Zieleniece definitivně změnili v sektu) konvertoval od ODA k ODS, kdo si dnes zaslouží zastání a přímluvu, aby pobyl v ministerském úřadě až do konce neslavné Nečasovy éry. Ne proto, že je dobrým ministrem. Není. Ne proto, že je důvěryhodným politikem. I zde lze pochybovat: je sice mírný, nevyžívá se v přestřelkách, ale příliš pozorně větří, mění názory a i nějaký ten kmotr v blízkosti by se našel.

Jiří Pospíšil se ale — víceméně nezaslouženě - stal symbolem. Symbolem naděje na změnu justičních poměrů k lepšímu. A to je pádný důvod, proč jej nyní podpořit.

V podpoře Pospíšila jde o Pospíšila až v poslední řadě. Pokud se ale podaří jeho oponentům ministra odklidit, je velmi pravděpodobné, že z funkce odejde i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a nastane restaurace temných časů Renaty Vesecké. Žalobci, kteří za něco stojí, ztratí zbytky víry ve smysl své práce a „privatizace všeho“ vyvrcholí. Pochybuje snad v této zemi ještě někdo, že lze za vhodné konstelace koupit cokoli - od majetku, přes diplomy, až po prezidentské milosti a spravedlnost vůbec?

Lze samozřejmě říci, že bojují „prohnilí“ s „prohnilými“, a do ničeho se neplést. Jen si to představte: na jedné straně stojí kmotři staří. Kolem prstu si prý omotali už i Petra Nečase. Vládnutí ho baví. A zvěsti, podle nichž by Pospíšil chtěl jednou stanout v čele ODS i vlády, se mu pranic nezamlouvají. Premiérovu okolí se ale hlavně nelíbí apetit nezávislých státních zástupců, jejichž hlavním reprezentantem je Pavel Zeman. Nejznámější kauza, jež je ve hře, se týká místopředsedy ODS a bývalého ministra životního prostředí Pavla Drobila a podezření z penězovodu ze státní správy do partajní kasičky.

Jenže život je pestrý a pánové Janoušek, Rittig, Hrdlička a další si asi představují výsluní jinak než jako poměry posledních měsíců. A spekuluje se o nástupu kmotrů nových. K Jiřímu Pospíšilovi například patří plzeňský Roman Jurečko. A v médiích už proběhla spekulace: Pospíšil, Bohuslav Svoboda (pražský primátor), Zdeněk Zajíček (čerstvý první místopředseda pražské ODS) a Ivan Langer (netřeba představovat) utvořili novou alianci pracující na sesazení Nečase. Záda jim prý kryje Mirek Topolánek a parta kolem expředsedy sněmovního klubu ODS Petra Tluchoře. Působí to efektně a některé vazby do sebe zapadají. Vždyť třeba pan Zajíček byl léta Langerovou pravou rukou.

Jsou tu však i jistá „ale“. K nejostřejším veřejným kritikům Pospíšila patří — Topolánek. Podle bývalého premiéra je Pospíšil neschopný a nebýt předčasného pádu vlády, sám by jej v roce 2009 odvolal. Primátor s ministerským předsedou zase nešetří vzájemnými veřejnými cukrbliky. A je to tak: bez Nečase by Svoboda nebyl tam, kde je.

Chci tím jen naznačit, že semlít pár faktů a drbů dohromady v nějakou „Kubiceho zprávu“ lze vždy. Vytřídit zrno od plev je ale těžší. A shodit snahu o justiční očistu odkazem na válku kmotrovských divizí na život a na smrt je tak snadné…

Jako klíčová figura justičního hemžení se jeví Vlastimil Rampula.Dokud stál — a bude stát — v čele „státního zametačství“, klidný spánek mocných byl/bude zaručen. Výraznější průvan by mnohým způsobil bezesné noci. Ministr Pospíšil se po dlouhém otálení loni odhodlal se Zemanovými podklady v ruce přistoupit k Rampulovu odvolání. Městský soud v Praze, řízený Klausovým neúspěšným kandidátem do Ústavního soudu Janem Sváčkem, řekl minulý týden „prr“. Pospíšilovy důvody jsou podle soudu slabé. Pokračuje tudíž správní řízení, argumenty se rozšiřují (patrně i o liknavě šetřenou kauzu MUS), ministr navíc asi podá kasační stížnost, ale, marná sláva, pověřený vrchní státní zástupce Mečl podle zákona uvolňuje kancelář navrátilci Rampulovi.

V celém případě jde i o čas - na vyšetřování/zametání, na (ne)prověrky nižších stupňů státního zastupitelství, na personální změny na VSZ (Rampula již stopnul odvolání náměstka Libora Grygárka) i na nižších úrovních… I kdyby pomyslné vavříny pro vítěze nakonec připadly poctivému a rovnému Zemanovi, hodně záleží na tom, co se udá do té doby.

Justiční poměry ale zde tentokrát pitvat nehodlám. To podstatné jsem klávesnici svěřil už 28. července loňského roku. Nyní je klíčová politická dimenze. Ptejme se, koho by odchod Pospíšila, Zemana, Mečla a spol., potěšil?

Na své by si přišli ti, kterým přijde masivní potírání korupce jako zbytečné. Nejvýše postavenou osobností, která vznesla své výhrady, je Václav Klaus. Tentýž, co udílí nezvykle často a bez vysvětlení milosti za hospodářskou kriminalitu a jehož úředníci jsou vyšetřováni protikorupční policií.

Úsměv by zavládl i na tváři těch, co by stáli o vládní rošádu. Věci veřejné například brzy budou muset pustit Josefem Dobešem rozoraný resort školství a již dnes pošilhávají po spravedlnosti — dejme tomu pro Karolínu Peake. Že grilují Pospíšila, například Radek John na bezpečnostním výboru Sněmovny, je pak přirozené. Nepřekvapilo ani to, že podpisy pro svolání schůze výboru po dolní parlamentní komoře naháněl Michal Moroz, někdejší obchodní partner ABL, později Johnův ministerský náměstek a nyní nominant VV do dozorčí rady ČEZu. Hůře se dá ale vysvětlit véčkařský tanec v justičním porcelánu. Politická divize soukromé bezpečnostní agentury, kterou do parlamentu vynesl boj s korupcí a která se teď potýká s podezřením, že korupce probíhala přímo v jejím poslaneckém klubu, se v minulosti domáhala koaličního jednání o obsazení Vrchního státního zastupitelství v Praze, zpochybňovala pověření Stanislava Mečla stěžejní funkcí a čerstvě si její předseda chtěl na sněmovní půdě povídat s jednotlivými žalobci o sporu mezi státním zastupitelstvím vrchním a pražským.

Když sečteme zájmy Pospíšilových oponentů v ODS (včetně Nečase, který o kolegovi, jehož si původně sám vybral do partajního vedení, hovoří jako o nervózním, udržuje ho v nejistotě ohledně vládní budoucnosti a blokuje jím prosazovanou novelu zákona o státním zastupitelství), Věcech veřejných, justičním soukolí a kmotrovských stájích, dojdeme k síle, která se vyvažuje jen s nejvyšším vypětím.

Dá se proto pochopit, že se za Pospíšila postavil i jeho stínový sociálně demokratický protějšek Jiří Dienstbier, který dosud v jednotlivých kauzách nešel pro slova kritiky na ministrovu adresu daleko. Dienstbier na rovinu říká, že „se v těchto dnech hraje o zachování funkčnosti a důvěryhodnosti naší justice.“ Však už to také sám od pravicových politiků schytal: prý se tématu zmocnil v rámci své prezidentské předvolební kampaně. I když, mezi námi, podobná gentlemanská gesta — o slovech zastání ani nemluvě - vůči politickým protivníkům (ke kterým Pospíšil náleží) by byla sympatickou předzvěstí korektní volební kampaně, v níž by nešlo o jména a dresy, ale o principy.

Právě hodnoty, principy jsou v sázce. Proto má nyní smysl na chvíli opustit boj levice s pravicí, socialistů s konzervativci, vlády s opozicí. Spor o podobu justice jde napříč stranami, ale i soudy či státními zastupitelstvími. Abychom se přiblížili cílové metě právního státu, je žádoucí postavit se dnes za Jiřího Pospíšila, jenž se — možná víc shodou okolností než promyšleně — stal symbolem politické podpory pro prosvětlení a rozhýbání tuzemské justice. A až se situace stabilizuje a bude se nezávisle vyšetřovat, prověřovat a soudit, pusťme se opět s plnou vervou do prášení ministrova kožichu.