Zdánlivě je veto odůvodněno logickou úvahou, že jen konkrétní člověk může být viníkem a ne systém. Klaus, který sám nikdy nic neřídil, kromě politické strany, kde vůdcové podle stanov obvykle všechno dirigují, leč za nic neodpovídají, si nedovede proto realitu řízení moc dobře představit. A tak za prvé neví, že jsou instituce, kde díky pracovnímu řádu se jen těžce dá zjistit konkrétní viník, zvláště když některé problémy se řeší v režimu utajení, či alespoň důvěrnosti. Někde zase rozhoduje třeba správní rada, či jiný její orgán kolektivně. Pak taková instituce má kolektivní vinu.
Klaus je tak zaslepeným ideologem, že stále častěji už ani neví, co dělá. Svým vetem totiž zpochybnil každou pokutu, kterou dostávají podniky, instituce ba i organizace, čili všechno právnické osoby a ne jednotlivci, od státních, ba i evropských a jiných mezinárodních orgánů.
V největších hlubinách Klausova veta jsou ale dva naprosto jiné motivy. Prvním je jeho životní přesvědčení privilegovat podnikání a netrestat ho ani za ty nejhnusnější zločiny. Druhým pak je osobní strach, protože trestání právnických osob by mohlo být i pro něj nebezpečným precedentem. Umožňovalo by mimo jiné trestání třeba politických stran, dokonce i vlád a tím především jejich představitelů.