Kde domov můj, zpíval zástup na protiromské demonstraci v Rumburku. A po chvíli zas Bílej jezdec jede tmou. Skandování Cikáni do práce střídají výkřiky Cikáni do plynu. Davy rozhněvaných před ubytovnami, kde žijí Romové, neměly už příliš daleko k rasové válce, o jejímž rozpoutání sní celé generace neonacistů. Jenže nepřipomínají křičící davy většiny, která povstala proti „nepřizpůsobivým“, v mnoha ohledech různé nedávné race riots menšin, jaká známe ze západních měst či ze slovenského venkova? Štěkáme, aby se o nás vědělo — heslo popisující rioty na pařížských předměstích by mohli použít i Severočeští. A nenasvěcuje zpěv hymny v podobných situacích nacionalismus národa, jehož písní se stala?

Severočeské protesty můžeme číst různými způsoby. Nasnadě je obviňování místních z rasismu. To ale může znamenat záminku k přehlížení reálných problémů soužití a paušální stigmatizaci protestujících. Pražští lidskoprávní liberálové, kteří tyto soudy často vynášejí, jsou v riziku dvojího pokrytectví. Vůči Severočechům uplatňují podobný vzorec jako anticiganisté vůči Romům: hodnotí paušálně a bez ohledu na příčiny, výsledkem je pohrdání a pocit nadřazenosti. Z pozice lidí, kteří neřekli ani slovo proti vystěhovávání Romů z Prahy do sociálních konzerv — ghett a ubytoven, nedokážou zaručit, že by zastávali podobné postoje i v případě života mimo hlavní město. Nedokážou dát přesvědčivou odpověď na nejprimitivnější výzvu: Tak s nimi běžte bydlet.

I kvůli mělkosti a nevěrohodnosti kritického pohledu získává zejména na politické scéně převahu odlišný přístup, plný pochopení pro „slušnou a produktivní většinu“ (slovy sociálnědemokratické hejtmanky Jany Vaňhové) a proti „nepřizpůsobivým“. Pravice dokázala situaci instrumentalizovat a jako kýžené „řešení“ slíbit jeden z bodů své agendy, který k problému přispívá a ještě ho prohlubuje: zkrácení sociálních dávek. Tragickou antihrdinkou se stala sociální demokracie. Zatímco její ústecký poslanec Jaroslav Foldyna chválí protiromské nepokoje, které pomohl rozdmýchat, jako příklad občanské angažovanosti, díky němuž se problémy začaly řešit, popírá pražský poslanec Stanislav Křeček, že by se snad mělo jednat o sociální problém. Sociální demokracie osvědčila v této kauze překvapivou míru popírání sociálna.

Slepá skvrna lidskoprávních liberálů i sociálních demokratů je pochopitelná. Pokud chceme rozumět příčinám protestů na Šluknovsku i tomu, proč se podobně může vyvinout situace i v řadě dalších míst, nestačí nám upřít zkoumavý a nadřazený pohled do zasažených oblastí. Je třeba vidět i roli centra a nás samotných. Vnímat situaci ne jako pouhý sociální problém, který diagnostikujeme a pacientovi předepíšeme tvrdý režim a léčbu, ale jako důsledek vývoje celé společnosti, důsledek vývoje, na kterém máme podíl.

Paušální obviňování z rasismu stejně jako paušální „empatie“ vůči účastníkům protiromských demonstrací skrývá skutečnou příčinu tím, že ji externalizuje: ať už k démonickým rasistům nebo k démonickým Romům. Příčinou je ale něco, co prožíváme a spoluvytváříme všichni.

Na nejobecnější rovině jde o šok z nerovnosti. Společnost jako celek teprve nyní poznává odvrácenou tvář polistopadových slibů. Nový režim slíbil lék na neduhy rovnostářství. Tímto lékem měla být svoboda — akceptovalo se, že sebou ponese jistou míru nerovností. Představivost většiny společnosti ale byla tvarována zárukami zděděnými z minulého režimu: málokdo si představil, do jakých oblastí života se budou nerovnosti překládat. Instituce jako všeobecný přístup ke vzdělání, péče o nemocné, podpora nezaměstnaných či absence geografické segregace chudých byly považovány za samozřejmost, za předpoklad, na kterém se teprve bude nerovnost založená na zásluhách budovat. Slibovala se rovnost šancí a nerovnost výsledků — obojí mělo být prospěšné, neboť úspěšní potáhnou nahoru celou společnost. Nebyla slyšet varování, že třídní rozdělení společnosti bude znamenat nerovnost v tolika oblastech života, že se rovnost šancí stane prázdnou rétorickou vatou. Nyní společnost prožívá šok z uskutečnění polistopadových příslibů — teď, když máme, co jsme chtěli, vidíme, že nerovnost výsledku může prakticky znamenat také nerovnost „šancí“: dědičnou nezaměstnanost, propastné rozdíly mezi jednotlivými čtvrtěmi a regiony či různou úroveň zdravotní péče pro chudé a pro bohaté.

Romové nejsou v tomto kontextu někým jiným. Jsou (respektive ti z nich, na něž mohou rasisti a sociální xenofobové zároveň přišpendlit nálepku „nepřizpůsobiví“) především těmi, kdo přišli v masovém měřítku o práci jako první a kdo ukazují většině, jaké následky má dvacet let nezaměstnanosti v masovém měřítku. Agrese vůči nim je vysvětlitelná jako výsledek podvědomého strachu z prožití jejich osudu — neprovokují tím, že jsou odlišní, ale tím, že by mohli být stejní, že by mohli předznamenávat osud nás ostatních. Pohrdání jejich kulturou velkých rodin a vzájemné pomoci lze číst také jako vytěsňování otázky, zda tato kultura nefungovala (přes všechny své problémy) jako vcelku úspěšná adaptační strategie, která své příslušníky bránila před nejhorším. Lze je číst jako vytěsňování otázky, jak by dopadla většinová společnost, pokud by na ni dopadla nezaměstnanost v takto silné míře. Zkusme si schválně představit, že by většina lidí v naší blízké rodině i mezi širším okruhem známých byla nezaměstnaná. Kolik by asi přibylo bezdomovců?

Liberální a vzdělané střední třídy se před dvaceti lety vzbouřily proti režimu práce pro všechny a přibližně podobných odměn pro většinu. Znamenal pro ně pracovní povinnost, státní poručnictví a nadvládu nekompetence. Vytvořily režim, který svým nejslabším nabídl nezaměstnanost, který místo nivelizovaných mezd poskytl dávky nebo sociální propad. Nyní dorůstá první generace dětí nezaměstnaných a (jaké překvapení!) jsou s ní problémy. Jsou to děti „nepřizpůsobivých“, takže to zcela jistě bude jejich vina, za niž musejí být po zásluze potrestáni. Rasismus se tu stává kognitivní sebeobranou — pokud bychom si totiž připustili, že problémy Romů vycházejí z jejich sociální situace, museli bychom přijmout, že se nás mohou týkat také, přijdeme-li o práci. Je přirozenější obviňovat oběť. Jen to znamená zapomenout, že Severočeši skandující cikáni do práce legitimizují situaci, ve které budou oni sami, až se ocitnou v pozici nezaměstnaných, nahnáni na nesmyslné nucené práce, které jim zkomplikují hledání skutečného zaměstnání.

Celý Západ prožívá šok z krize a reakcí je nástup rasismu a posilování krajní pravice. V českém prostředí je tento šok doplněn o šok z nerovnosti. Kde domov můj znamená v tomto kontextu otázku po ztraceném ráji rovnosti, útok na Romy má dvojí funkci: je sebepotvrzením útočícího, že do této rovnosti patří, a je zároveň ujištěním, že tato rovnost nezahrnuje ty, jejichž současný osud varuje a odstrašuje. Nacionalismus slouží jako poslední dostupné ujištění, že nikdy neskončím jako tento nezaměstnaný Rom, jako poslední protilátka, která je k dispozici vůči varování, že v tržním systému v době krize i já mohu skončit jako tento nezaměstnaný Rom.

Rozplést řetězec ekvivalencí

Pojem řetězce ekvivalencí pochází od postmarxisty Ernesta Laclaua. Vrcholná podoba řetězce ekvivalencí přichází v situaci propojení požadavků na nespravedlivý řád. Zatímco řád není schopen či ochoten uspokojovat jednotlivé požadavky, tyto požadavky se dostávají do vztahu pozoruhodné solidarity, která je dána tím, že více než samy sebou jsou vyjádřením nesouhlasu s daným řádem. V důsledku se stávají do značné míry vzájemně zaměnitelnými — vyjádřením jednoho z nich artikulujeme nesouhlas s režimem, který odpírá naplnění všech. Řetězec ekvivalencí ustavuje nečekanou komunitu, sdílené nepřátelství zakládá sounáležitost dosud odlišného. Hegemonickým se pak obvykle stane požadavek, který v procesu svého kladení nejlépe zahrne ty ostatní a zároveň bude znamenat největší zpochybnění dosavadního panství.

Jan Bíba aplikoval tento řetězec ekvivalencí na nedávné československé dějiny: Represivní normalizační režim upíral různým skupinám čisté životní prostředí, dostatek spotřebního zboží, náboženskou či názorovou svobodu. Krizi tohoto režimu znamenalo propojování požadavků, řetězení, v němž kritika omezení náboženské svobody znamenala zároveň kritiku represí jako celku, s níž se mohl ztotožnit i ateista a kritika ekologické nešetrnosti znamenala zároveň kritiku technokratické sklerotičnosti, již mohl přijmout za svou i stoupenec konzumního životního stylu. Hegemonii získal požadavek Havel na Hrad nikoli pro sympatie ke konkrétní osobě a ani pro obsah tohoto hesla. Byl přitažlivý jako společný jmenovatel, jeho síla byla dána jedině společným odporem aktérů k režimu. Stalo se tím, na čem se dotčení shodovali a co je mohlo v jejich efektivním odporu propojit. Vzal na sebe roli reprezentanta řetězce ekvivalencí: mohl představovat všechny ostatní požadavky a zároveň jasný, konkrétní krok ke změně.

Nezůstává za severočeskými protesty skrytý svébytný řetězec ekvivalencí? Je především těžké najít heslo, které by protesty dobře vystihovalo. Cikáni do plynu řve jen menšina protestujících, přijatelnější Cikáni do práce má zase zcela opačný význam než doslovný: opravdu se nedemonstruje za to, aby se z Romů stali kolegové v práci nebo spolužáci vlastních dětí. Smyslem demonstrací je nevyslovené, ale jasně přítomné Cikáni pryč.